Schopnost mluvit více jazyky mění způsob vnímání času
Nedávná studie ukazuje, že bilinguálové přemýšlejí o času rozdílně v závislosti na jazykovém kontextu, ve kterém zrovna operují (například při odhadování délky trvání nějaké události). Studie také přináší první důkazy o tom, že schopnost mluvit více jazyky doslova přepojuje náš mozek.
Už nějakou dobu je známo, že se bilinguálové dokáží rychle (a často i nevědomky) přepínat mezi jinými jazyky – říká se tomu “střídání kódů”. Ale různé jazyky také znamenají různé světonázory a způsoby pojímání světa kolem nás. Výborně je to vidět na pojímání času. Čas je velice abstraktní, nedokážeme si na něj sáhnout, a k jeho pochopení tedy musíme používat ostatní dostupné nástroje – především imaginaci a jazyk. Ale i to samo o sobě nestačí, a musíme si ještě vypůjčit terminologii z jiné více konkrétní domény, a to z prostorového rozměru.
Dobře se to dá ilustrovat na slovu “framtid”, což je švédsky slovo “budoucnost”, přičemž doslova ale znamená “přední čas”. Představa budoucnosti jako směr dopředu a minulosti jako směr dozadu je běžná v anglosaských jazycích – vyhlížíme lepší časy a minulost necháváme za sebou.
To ale neplatí pro lidi mluvící ajmarštinou (domorodým jazykem používaným nejen v Peru), kde směr vpřed naopak znamená minulost. Jejich slovo pro budoucnost (qhipuru) doslova znamená “zadní čas”. Jejich jazykovo-prostorová osa je tedy úplně naruby – dopředu znamená do minulosti, zatímco směr vzad vede do budoucnosti. Nicméně jejich vysvětlení je celkem jednoduché a logické: nemáme schopnost vidět do budoucnosti, stejně jako nemáme schopnost vidět za sebe, a naopak víme, co se stalo v minulosti, stejně jako vidíme před sebe.
Zajímavé je, že taková definice budoucnosti a minulosti velice ovlivňuje způsob, jakým lidé mluvící ajmarštinou (a jinými jazyky s podobně “naopak” definovanou představou budoucnosti a minulosti) gestikulují. Například lidé mluvící španělsky (dopředu budoucím jazykem podobně jako angličtina) gestikulují směrem dopředu, když mluví o budoucnosti, ale naopak ajmarštinou mluvící lidé gestikulují směrem dozadu.
Ještě jinak to je s čínštinou, kde časová osa není horizontální, nýbrž vertikální. Slovo “xià”, doslova “dolů”, se používá při diskutování budoucích událostí, takže při hovoru o “příštím týdnu” se používá doslova “spodní týden”. Naopak slovo “shàng”, v překladu “nahoru”, referuje k minulosti, tedy “horní týden”.
Takový rozdíl navíc ovlivňuje způsob, jakým si pozorovatelé představují průběh stárnutí. V jedné studii dostali bilinguálové mluvící čínsky a anglicky jednoduchý úkol – měli seřadit fotky Brada Pitta nebo čínského herce Jet Li od mládí do stáří. Zatímco Brada Pitta seřadili na horizontální ose zleva doprava, Jet Li byl seřazen vertikálně – mladý nahoře a starý dole.
Původní studie ještě popisuje psycho-fyzické důsledky těchto jazykových rozdílů na bilinguální mozek – mění totiž způsob vnímání času podle jazykového kontextu, ve kterém zrovna člověk operuje. Například švédsky a anglicky mluvící lidé popisují délku trvání pomocí fyzických vzdáleností – krátká přestávka, dlouhá party. Řecky nebo španělsky mluvící jednotlivci ale používají fyzickou kvantitu – malá přestávka, velká party. Stejnětak švédsky nebo anglicky mluvící lidé vidí čas jako horizontální linii, zatímco řecky nebo španělský mluvící jednotlivci jako kvantitu, tedy objem zabírající prostor.
V experimentu lidé mluvící jen anglicky nebo jen švédsky odhadovali čas trvání zobrazení úsečky na monitoru podle toho, jak daleko se úsečka roztáhne. Pokud se za úplně stejný časový úsek první úsečka roztáhne dál, tak lidé nesprávně určí, že druhé kratší úsečce trvalo zobrazení kratší dobu a vice versa. Stejně tak to funguje pro španělsky a řecky mluvící jedince, kteří si představují čas jako objem – jen byla v experimentu místo úsečky na monitoru použita nádoba, která se za nějaký časový interval naplnila více a méně.
A tady je pak vidět výhoda bilinguálních lidí – lidé mluvící švédsky a španělsky zároveň jsou totiž flexibilnější. Když byli dotázání na délku pomocí švédského slova, odhadli ji na základě délky úsečky a nebyli ovlivněni i k tomu zobrazeným objemem, zatímco při dotazu pomocí španělského slova využili vizualizace objemu a nebyli ovlivněni délkou úsečky. To zjednodušeně znamená, že učením se a používáním nového jazyka se člověk zároveň naladí na “percepční rozměry” daného jazyka, kterých si ale člověk mluvící jen mateřským jazykem není vědom.
Všechny tyto studie jenom přidávají na vršící se hromadu důkazů, potvrzující že jazyk využívaný na popis a reprezentaci našeho okolního světa nenápadně ovlivňuje naše nejzákladnější smysly, emoce, vizuální vnímání a nyní dokonce i vnímání času. Navíc se ukazuje, že už zmíněné časté “střídání kódů” by mělo být prospěšné i pro naši schopnost se učit, multi-taskovat, a dokonce i pro celkovou dlouhodobou mentální pohodu.
Přečtěte si na: World Economic Forum - Being Multilingual Alters Your Experience of Time
