Ovlivňuje náš život více náhoda nebo my sami?
Neúspěšného člověka je dnes obvyklé nazývat hanlivým slovem „loser“. Sdělujeme tím, že takový jedinec svůj život nedokázal uchopit do vlastních rukou, nedokázal se správně zorientovat v „šachové hře“ své vlastní existence a zvítězit v ní nad ostatními. Ale vždy tomu tak nebylo, upozorňuje velmi správně v přiloženém TED talku Alain de Botton. Kdysi se takovému člověku říkalo „unfortunate“ – „nešťastník“. Tedy ten, který má smůlu. Svou smutnou pozici si nezpůsobil, jen mu zkrátka nebylo „shůry dáno“ a tedy zasluhuje lítost, soucit a porozumění mnohem více než obecné odsouzení.
Proč vlastně o vlivu štěstí a náhody na lidský osud dnes nikdo nemluví? Souvisí to s vítězstvím víry v racionalitu jako jediné korektní metody poznávání světa. Jak natolik neexaktní věc, jako je „štěstí“, v současném vědeckém diskurzu uchopit? Přitom nejde jenom o tlak racionálního přesvědčení, že „každý je úspěšný v závislosti na svých schopnostech a nasazení“. Lidé si dnes svůj neúspěch berou za vinu i metafyzicky pod vlivem všech populárních knížek o pozitivním myšlení. Pokud jsi neúspěšný, je to dané nejen tím, že jsi neschopný ve svém oboru, ale jsi neschopný i jaksi celkově, protože sis neuměl naladit svou psychiku na to, abys úspěšný byl. Tvé bytí za nic nestojí a jen ty jsi tím vinen, protože – kdo jiný?
Je třeba vědět, že tento pohled představuje pouze druh víry, která je založena na velmi chatrných základech. Naše snaha, pracovitost i schopnosti se sice na úspěchu podílejí, ale pravděpodobně mnohem méně, než se obecně soudí. Věděl to Napoleon, který si své generály vybíral tak, že podrobně zkoumal, zda navržené adepty provázelo v životě štěstí. A ví to i Václav Smil, vynikající vědec českého původu, kterému jsme v minulosti chtěli dát cenu Neuron za celoživotní dílo, ale bohužel se omluvil s poukazem na to, že už je příliš starý, aby cestoval do Prahy. Václava Smila adoruje Mark Zuckerberg a Bill Gates, se kterým jsou přátelé, o něm tvrdí, že Smil je jeho nejoblíbenější autor vůbec. Ten přitom o Gatesovi v jedné ze svých knih napsal, že se stal miliardářem náhodou. „Co na to říkal Gates,“ zeptal se pobaveně novinář Forbesu ve velkém rozhovoru s Václavem Smilem v lednu 2016? „Co by měl říkat,“ zněla odpověď. „On to ví – protože je realista.“
Zkoumání vlivu šťastných náhod na běh světa i na lidský život má přitom dlouhou tradici. Horace Walpole vytvořil roku 1754 slovo serendipita jako označení pro „příjemné nečekané překvapení se zásadním vlivem na běh dalších věcí.“ Švýcarský psycholog Carl Gustav Jung a fyzik Wolfgang Pauli zavedli roku 1952 pojem synchronicita jako označení pro příčinně nevysvětlitelné (akauzální) setkání dvou nebo více událostí v čase, které však na úrovni prožívání subjektu získává význam. Mnoho synchronicit jsou právě šťastné náhody, bez kterých by se svého času nestaly věci jako objev penicilinu nebo dvoušroubovice DNA.
Římané vzývali bohyni Fortunu, která zosobňovala nevypočitatelnost života. Jedním z mála prostředí, kde se i dnes věří ve Štěstí, je hazardní hra. Úcta k Fortuně jako vyšší nadosobní síle představuje stav mysli opravdového hráče, který se touží „zabrousit“ a stát se „rozjetým válcem“ (v hráčském argotu). Tedy dostat se do stavu, o kterém všichni zkušení gambleři tvrdí, že opravdu existuje, a kdy hráč začně „válcovat“ kasino navzdory statistice, přičemž jeho sérii výher (v angličtině „lucky strikes“) nelze zastavit. V takový moment však musí dobrý hráč rychle rozpoznat, že „se zabrousil“, a pak „mít srdce jako kníže Rohan“ (sázet vysoko, klidně všechno)! Jinak si Fortuna sedla na blba a hráč bude do smrti litovat, že své životní šance nevyužil (jak z poctivého antropologického úhlu výzkumníka reportuje Michal Horáček ve své doktorandské dizertaci Habitus hazardního hráče).
Šťastnou náhodu lze vnímat také jako protiklad Osudu. Adolf Hitler například zažil v životě mnoho šťastných náhod. Na schůzi NSDAP, kam přišel jako policejní konfident, náhodou odhalil, že umí dobře mluvit k lidem. Anebo další náhoda, kdy ho po zmařeném puči zavřeli do vězení, a tam měl čas napsat Mein Kampf. Okupace Porýní, Československa, Polska, Francie – to všechno byly šťastné náhody, které ho nakonec vedly k domněnce, že jsou jeho Osudem. Když němečtí vojáci umírali mrazem uprostřed Ruska, řekl svým generálům: „Vy útočte, o počasí se postarám já.“ Zaměňovat náhody za osud může být velmi nebezpečné a zdá se, že podobné chování souvisí s pýchou. Proto je nepsaným pravidem v komunitě hazardních hráčů své úspěchy nikdy nekomentovat a v žádném případě se z nich okázale neradovat. Nezasloužili jsme si je, byly nám dány.
A dary je třeba přijímat s pokorou.
Přečtěte si na: Alain de Botton zkoumá naše představy o úspěchu a neúspěchu (TEDtalk)
