Racio

Emoce

Proč čas utíká rychleji, čím jsme starší (a jak proti tomu bojovat)

Proč čas utíká rychleji, čím jsme starší (a jak proti tomu bojovat)

Pokud se vám zdá, že vám s věkem čím dál rychleji protéká život mezi prsty, trocha vědy by mohla pomoci. V nedávné studii totiž výzkumníci z Cansas a Missouri University popsali něco, čemu říkají “chunking”, tedy zpětné kouskování uplynulých událostí a řazení jich do větších a časově delších celků. To je pravděpodobně jeden z mechanismů, kvůli kterému se nám postupem let zdá čas čím dál rychlejší.

Vezměme si kupříkladu procházku parkem – pro dítě může procházka v porovnání s dospělým trvat skoro věčnost, protože je v parku pořád mnoho věcí a vjemů, které dítě může objevovat a zkoumat – ať už to je sněhem pokrytá louka, nová prolézačka, nebo třeba rozjařený pes. Pro většinu dospělých už je ale celý zážitek zkomprimován do pojmu “procházka v parku” a nemají tak velkou motivaci se nořit hlouběji do detailů.

Právě takové škatulkování – jistá forma abstrakce často opakovaných jevů do méně popisných nadmnožin – je důvodem, kvůli kterému si člověk při zpětném vzpomínání často uvědomí, že čas utíká čím dál rychleji – více totiž vědomě či podvědomě sdružuje svůj život do obecnějších kategorií jako práce, rodina, koníček. Jak se zážitky slučují do širších kategorií, tak se nám při zpětném ohlížení může zdát, že se děje méně událostí, jelikož všechno strkáme do generálnějších šuplíčků, které při vzpomínání už ale neotevíráme.

Zajímavým protilékém tomuto jevu může být nostalgické vzpomínání (v dobrém smyslu), které funguje přesně na opačném principu. Místo sdružování vzpomínek do větších a větších celků se nostalgicky noříme do významých událostí a znovu vyvoláváme zapamatované detaily, které nás nějak poznamenaly. Čím barvitější a detailnější vzpomínky si dokážeme uchovat a často vybavovat, tím méně by se nám zpětně mělo zdát, že se čas zrychluje.

Ruku v ruce s protilékem se nabízí ještě preventivní opatření zvané “mindfullness”, aneb vědomé prožívání a vážení si každého momentu. Pokud člověk vypne autopilota a zároveň si je vědom, že je třeba být “vždy při smyslech” a zkoumat a oceňovat své okolí, dost pravděpodobně bude mít i barvitější a detailnější vzpomínky, což by mu mělo bránit vše shrnout do jednoslovné kategorie popisující celých pár hodin, den, týden, měsíc, rok, desetiletí, či celý život.