Tatunca Nara – amazonská legenda, pábitel a tak trochu možná i vrah
Zpráva z expedice do Brazílie, která byla sponzorována Eccentric Clubem
Vojtěch Alberto Sláma
Chtěl bych poděkovat panu Václavu Dejčmarovi a také předsedovi Eccentric Clubu Jakubovi Horákovi za zásadní podporu mé expedice za žijící amazonskou legendou Tatunca Narou.
Tatuncu proslavil novinář Karl Brugger svou knihou Kronika Akakoru, kde Tatunca vypráví o podivuhodné zaniklé civilizaci, záhadných návštěvnících z vesmíru a podzemních městech. Kniha měla velkých úspěch a podnítila mnoho fantastů k cestám do Amazonie (někteří z nich po setkání s Tatuncou záhadně zmizeli). Samotný Brugger byl zavražděn za podivných okolností v Rio de Janeiru – mnozí z jeho smrti podezírají právě Tatuncu.
Odkaz na 30 minutový dokument z mé expedice včetně předání unikátního daru pro Tatuncu od Eccentric Clubu (21:55) najdete níže.
Dnes šestasedmdesátiletý Tatunca Nara, žijící na středním Rio Negru (Brazílie, stát Amazonas), patří k nejkontroverznějším osobnostem celé Amazonie. Je ctěn jako indiánský náčelník zaniklého kmene z říše Akakor, nenáviděn jako špion z období vlády vojenské junty, vysmíván jako místní blázen a obáván jako vrah (z jeho minimálně tří obětí se našla pouze jedna lebka). Amazonský prales však zná jako málokdo a dodnes tvrdí, že zná cestu k zaniklým indiánským městům. Během mých čtrnácti expedic do brazilské Amazonie, kde pátrám po nových druzích pseudoektrických ryb z čeledi Gymnorhaphichthyidae se mi podařilo najít Tatuncův dům a také od svých tamních přátel vyslechnout řadu pozoruhodných příběhů o tomto záhadném muži. Chtěl bych přinést svědectví o této kontroverzní postavě (rozhovor s Tatuncou a jeho blízkými) a společně se svými indiánskými kamarády jít v jeho stopách v pohoří Araca a demaskovat (či potvrdit) mýty, které o něm kolují. Je nejvyšší čas – Tatunca nemládne.
Dveře nenápadné vilky zarostlé břečťanem se lehce pootevřely, což se samozřejmě neobešlo bez strašidelného zaskřípění. Je zajímavé, že všechna dvířka světa, skrývající nějaké tajemství, musí nutně skřípat. Uznávám, že je to klišé, roztřepené stejně jako měnící se vlajky nad Barrandovem, ale přece je tomu tak.
Sebral jsem veškerou svou odvahu a strčil jsem do dveří trochu rázněji. V tom okamžiku jsem se bez jakékoliv přípravy ocitl přímo na otevřené verandě, odkud bylo přes zarostlou zahradu vidět moře. Vzdálené šplouchání vln jsem však vůbec nevnímal, protože jsem u elegantního stolku v rohu verandy zahlédl sedět siluetu muže s bílými, vysoko vyčesanými vlasy. Starcův podlouhlý obličej se ke mně otočil a na malou chvíli ho zvlnil tak typický úsměv se zvednutým koutkem. Vzápětí muž namáhavě povstal z pozlaceného křesla a udělal několik krůčků směrem ke mně. „Pane Presley,” zachroptěl jsem a uctivě stiskl podávanou ruku, „jsem moc rád, že jste si na mě udělal čas…”
Je to trochu za vlasy přitažená historka, co říkáte? Přesto jsem však letos mohl díky spolupráci s Eccentric Clubem zažít podobný skok (a také šok) v čase i prostoru, když jsem v Amazonii stanul tváří v tvář náčelníkovi kmene Ugha Mongulala Tatunca Narovi. Muži, který měl být přece dávno mrtvý nebo alespoň ukrytý v bájném podzemním městě Akakoru. Stále aktivní indiánský princ Tatunca je totiž pro mnohé milovníky záhad stejně bájným zjevením jako by byl živoucí Elvis pro fanoušky rock’n’rollu. Předpokládám však, že zdaleka ne všichni sdílíte nadšení pro hledání Eldoráda, Fawcettova města Z nebo Akakoru, a proto vám náčelníka představím blíže. Narův aktuální fotografický portrét máte ostatně před sebou.
Tatuncu proslavil v roce 1975 německý novinář Karl Brugger, který jeho vyprávění přetavil v kultovní knihu Kronika Akakoru. Na jejich stránkách vypráví syn indiánského kazika a německé jeptišky neuvěřitelné historky. Dočtete se o podivuhodné zaniklé indiánské civilizaci Ugha Mongulala, která předala své znalosti inkům, dále o přátelských šestiprstých návštěvnících z vesmíru a hlavně o podzemních osvětlených městech, z nichž nejvýznamnějším byl Akakor. A aby toho nebylo málo, v celé historii ještě figurují vojáci wehrmachtu, kteří se v ponorkách dostali do Brazíli v roce 1942 a s kmenem Ugha Mongulala uzavřeli přátelství a jejich potomci se prý dodnes těší akakorské pohostinnosti. Samotný Tatunca Nara (nebo-li Velký had) však byl pouze v jediném z téměř tří desítek tajemných akakorských sídel a tří svatyní.
„Na vlastní oči jsem viděl pouze svatyni Salazare mezi řekami Araca a Padauari. Salazare je celé ukryté v pralese a pouze špička bílé pyramidy trčí nad vrcholky stromů. V okolí Salazare žijí stromoví indiáni, kteří zabijí každého odvážlivce, jenž by vkročil na jejich území,” tvrdí Tatunca a dodává, že ho před zákeřnými indiány ochránilo pouze jeho tetování v podobě želvy, jenž dokazuje kmenovou příslušnost k nadřazeným bojovníkům Ugha Mongulala.
Když jsem si v červenci tohoto roku s Tatuncou domlouval expedici na řeku Padauari, vzpomněl jsem si na turisty, které úspěšná kniha Kronika Akakoru podnítila k cestám do Amazonie. Někteří z nich po setkání s Tatuncou záhadně zmizeli. V roce 1980 odešel Tatunca s americkým dobrodruhem Johnem Reedem, ale z cesty se vrátil sám. Co se stalo s Reedem, není dodnes známo, ale předpokládá se, že zemřel v pralese. O tři roky později podobně zmizel švýcarský průzkumník Herbert Wanner. Lebku později našla skupina turistů a v laboratoři ji identifikovali jako Wannerovu. (Ze stylizované skleněného lebky s věnováním, kterou jsem Tatuncovi jménem Excentric clubu daroval, měl nicméně indiánský princ nelíčenou radost.) V roce 1987 v pralese zmizela i učitelka jógy Christine Heuserová, která byla přesvědčená, že byla v minulém životě Narovou ženou. Velký had však jakoukoliv účast na smrti turistů striktně odmítá a o těchto záležitostech se s nikým ani bavit nechce.
Není jistě bez zajímavosti, že řetězec podivných úmrtí má ještě minimálně jednu „akakorskou” oběť. V roce 1984 byl autor Kroniky Akakoru Karl Brugger zastřelen samopalem v Rio de Janeiru nedaleko svého hotelu, kousek od slavné pláže Ipanema. Po této brutální vraždě, či spíše popravě (vrah střílel z blízka a za denního světla) pracovníci německého konzulátu urychleně zabavili v Bruggerově pokoji všechny dokumenty týkající se Akakoru – šlo o dvanáct magnetofonových pásků s Tatuncovým vyprávěním. Mnozí lidé dodnes z Bruggerovi smrti podezírají právě Tatuncu. Na internetu ostatně najdete více nesmyslů týkajících se našeho náčelníka.
Tatuncovu legendu o Akakoru si bez náhrady vypůjčil režisér Spielberg do čtvrtého dílu o Indianu Jonesovi. Ve svém filmu však z něj udělal Akator a jméno jeho obyvatek zkrátil z Ugha Mongulala na pouhé Ugha. Ve filmu figuruje také podlouhlá křišťálová lebka patřící – jak jinak – mimozemšťanovi. Když jsem se Velkého hada zeptal, zda mu Spielberg zaplatil nějaký ten dolar za autorská práva, mávl jenom rukou a věnoval mi posmutnělý úsměv. Svěřil se mi však, že se na slavného Stevena nezlobí.
Tatunca však nefascinuje pouze Spielberga. Nadšeně o něm hovoří bláznivý záhadolog Erich von Däniken a jako svého průvodce Amazonií si ho svého času najal i sám velký oceánograf Jacques Cousteau, když s lodí Calypso brázdil amazonské vody.
Slavné akakorské legendě zasadil v roce 1990 téměř smrtelnou ránu německý dobrodruh Rüdiger Nehberg. Tatunca se o něm před časem údajně vyjádřil, že by ho s chutí utopil v Rio Negro. (Tato informace však prosákla až v roce 2014 od novinářů z německé ARD, takže jí lze sotva věřit.) Zkrátka a dobře milý Nehberg o něm vyštrachal ve spolkovém policejním archivu celý šanon, v němž se píše, že není žádným indiánským princem Tatuncou Narou, ale německým občanem Güntherem Hauckem. Ten prý měl v roce 1967 opustit ženu a děti a zmizet někde v Jižní Americe. Německé pečlivosti můžeme také vděčit za sadu fotografií tu usměvavého a jinde naopak zavile se tvářícího neplatiče výživného, které jsou Tatuncovi docela podobné. Na mě však Velký had přece jenom působí dojmem cabocla (indiánského míšence).
Tatunca však určitě není nějaký hej nebo počkej. V roce 1968 prokazatelně zachránil v brazilském státě Acre životy dvanácti vysokých vládních úředníků. O rok později vedl spojené indiánské kmeny v neúspěšné a velmi krvavé vzpouře v peruánské oblasti Madre de Dios. Po porážce v této lokální zapomenuté válce uprchl zpět do Brazílie a v Peru na něj mezitím vydali zatykač. Díky svým konexím po událostech v Acre však Tatunca zůstal v Brazílii natrvalo, i když ho po záhadných zmizeních turistů a také kvůli alimentům chtěli stíhat i Němci a Švýcaři.
Když jsem si s Tatuncou v jeho domě povídal, zajímal jsem se o tyto informace – ostatně běžně dohledatelné na internetu – pramálo. Zajímala mě tajuplná svatyně Salazare s bílou pyramidou, jejíž špička se pyšně vynořuje z pralesa. Tatunca mi její existenci potvrdil a nabídl mi, že se tam se mnou vydá. Částka, kterou za svou přítomnost a pronájem lodi požadoval však byla v danou chvíli nad moje možnosti. Tloukl jsem se do hlavy, protože Salazare odmítl ukázat i zvěčnělému Bruggerovi a to už je co říci. (Bruggerova fascinace Tatuncou šla dokonce tak daleko, že si nechal na hruď vytetovat ochrannou mongulalskou želvu, kterou – jaká smutná ironie – prošel smrtící projektil z vrahova samopalu.)
Během plavby do města Santa Isabel (po řece Rio Negro, do níž vtékají řeky Padauari a Aracá, mezi nimiž má Salazare údajně ležet) jsem narazil na zajímavého chlapíka. Zatímco většina oslovených Brazilců existenci Salazare zpochybňovala, tento se nerozpakoval a na mapě mi s neomylnou jistotou ukázal místo, kde záhadné sídlo leží. Dodal také, že jde o prastaré indiánské citio, kde už žádní obyvatelé nežijí. To je nadmíru zajímavá informace, kterou mi později na expedici po řece Araca překvapivě potvrdil můj dlouholetý kamarád Romario, s nímž jsem nakonec cestu podnikl. Bez Tatuncova vedení však měla naše expedice pramalou šanci na úspěch. Během výpravy do pralesů kolem Araca jsem však natočil úžasné opeřené hoatziny, jejichž mláďata díky drápům na křídlech připomínají více malé dinosaury než ptáky. Do hledáčku jsem dostal také své oblíbené sladkovodní růžové delfíny a hovořil jsem také s indiány kmene Yanomamo. Vyslechl jsem od nich úžasné historky, z nichž mě dodnes mrazí v zádech, ale do bájné svatyně jsem s Romariem na jeho dýchavčité lodi nedopluli. Zjistil jsem také, že se do ztraceného města v džungli se však nejlépe cestuje v listopadu a nikoliv v červenci a srpnu, kdy jsem v Amazonii pobýval. Hladina Rio Negra a jeho přítoků totiž v tomto období klesá až o osm metrů a teprve pak se v bývalém zatopeném pralese objeví cesty vedoucí přes území záhadných stromových indiánů až k dávné svatyni.
Věřím však, že se s Tatuncou znovu setkám a že podivný a tak trochu trochu děsivý záblesk v jeho očích souvisí pouze s výší odměny, kterou mu za jeho průvodcovské služby vyplatím. Myslím, že by mu jedna lebka (byť pouze skleněná, ale za to s excentrickým věnováním) mohla v jeho sbírce podivností stačit!
Přečtěte si na: videodokument z expedice do Brazílie za Tatunco Narou
