Dojemné portréty s osudem smířených lidí na pokraji smrti

Fotografická série “Right before I die” zachycuje tváře obyčejných lidí prožívající finální momenty svého života. Všichni tito lidé jsou smrtelně nemocní, ale jsou s tím faktem už srovnaní, a tudíž se přicházející smrti nebojí, spíše ji s tichou statečností očekávají. Popudem ke vzniku série byla jistá neznámá rodinná přítelkyně fotografa Andrewa George z Los Angeles, kterou on sám popisuje jako jednu z nejlepších osob, kterou měl tu možnost během svého života potkat. Nikdo se ale o tak skvělé osobě bohužel pořádně nedozvěděl, protože se nijak neproslavila. To mu bylo líto, a odtud vyplynula jeho motivace zachytit osud některých “přehlídnutelných” lidí, které každý den potkáváme na ulicích a v obchodech, bereme je jako kulisu našich každodenních život, ale vlastně vůbec nevnímáme jejich často tragické osudy.

(V náhledové fotce) Josefina: „Život je čekárna na smrt. My tímto světem jenom procházíme, protože už chvíli po narození víme, že existuje přesný den, ve který umřeme. Jenom nevíme, kdy to přesně je a kde. Cítím se klidná, jsem uvolněná, protože vím, že už odcházím, a proto každou noc říkám Bohu: “Ty víš, co děláš.” Smrti se nebojím, prožila jsem si mnoho šťastných let.“

Chuck: “Nejšťastnější moment mého života? Když jsem se oženil se Sally, jsme spolu 35 let.”

Ediccia: “Miluji ráno otevřít oči a slyšet všechny ty ptáky za oknem, je jich tolik, a všichni zpívají – je to pro mě smysl života. To, a cítit paprsky slunce na kůži.”

John: “Když přemýšlím o smrti, beru ji jako začátek nového bezbolestného způsobu života.”

Kim: “Nebojím se smrti – bojím se toho, čím budu muset projít, než přijde.”

Abel: “Cítím, jako by se otevíraly dveře. Vracíme se zpět odkud jsme přišli, jakmile jsme hotovi s tím, kvůli čemu jsme sem byli posláni – tak je to jednoduché, protože kdyby to tak nebylo, byl by to obrovský podvod.”

Odis: “Zavírání víka rakve je ten nejvíc zdrcující pocit, jaký můžete zažít. Prostě vás to zlomí. Pohřbila jsem tři své děti a čtyři manžele.”

Nelly: “Nevím, jak dlouho ještě budu žít. Možná už jen dnes? Možná je zítřek můj poslední den? Nevím. V tuto chvíli jsem šťastná, nemám žádné výčitky. A to i přesto, že jsem si prošla peklem. Myslím, že jsem v životě dokázala to, co jsem dokázat měla.”

Sarah: “Čas je vzácný. Bože, tak vzácný…”

Ren: “V životě neexistuje nic takového jako štěstí. To, co nazýváme štěstím, jsou naše příspěvky světu; vše, co na světě máme, je to jací sami jsme, a čím jsme přispěli.”