Proč jsme posedlí nacisty a Hitlerem?
Nacisté nás pořád pevně svírají – v denních zprávách, v knihkupectvích, kinech, dokonce i na evropských ulicích. Jak se ale během desetiletí myšlení o Třetí říši měnilo? A svírá nás tak pevně proto, že představuje rasismus v jeho nejextrémnější podobě?
Proč jsme pořád ještě tak posedlí nacisty? Sotva mine den, aby se o nich neobjevil nějaký televizní pořad nebo článek v novinách. Ze studií se pořád valí filmy, ve kterých se objevují, od Tarantinových Hanebnejch panchartů po Polanského Pianistu.
Zločiny nacistů nás stále pronásledují. Jedním ze současných projevů je obrovské množství uměleckých děl, které ukradli nebo si vynutili z majetku původních židovských vlastníků. Tisíce těchto kulturních předmětů zůstávají v galeriích a muzeích po celém světě a čekají, až se objeví dědicové těch, kdo o ně přišli, a požádají o vydání. Příležitostně ještě stále dochází i ke stíhání válečných zločinů někdejších nacistů – zrovna tento týden byl stanoven termín procesu s třiadevadesátiletým Oskarem Groenigem, „osvětimským účetním“ za podílnictví na více než 300 000 vraždách v táboře.
Různé politické protesty v některých deprivovaných nebo krizí postižených oblastech v různých částech Evropy nabývají podle všeho neonacistických rysů, ať je to řecké hnutí Zlatý úsvit s jeho logem podobným svastice a zálibou v násilí, nebo to jsou antisemitští bijci z batalionu Azov bojujícího ve východní Ukrajině pod praporem, který svastiku připomíná ještě víc než ten řecký, nebo ať už jde o maďarskou stranu Jobbik s jejími ultranacionalistickými požadavky na navrácení rozlehlých území okolních států odebraných Maďarsku v roce 1920 trianonskou smlouvou.
Předáci Zlatého úsvitu jsou převážně ve vězení kvůli obviněním spojeným s vraždou protinacistického rappera, strana přesto v nedávných řeckých volbách získala přes 6 procent hlasů. Jobbik na to byl ještě mnohem lépe, v posledních maďarských volbách získal 20 procent hlasů. Přitažlivost nacismu podle všeho dál trvá v některých částech protiimigrantské a antisemitské krajní pravice. Takové skupiny mohou popírat, že by měly s nacismem cokoliv společného, to ale zakladateli islamofobních demonstrací hnutí Pediga ve východním Německu Lutzi Bachmanovi nebránilo, aby se nechal vyfotit jako Hitler, s kartáčovým knírkem a ulízanými černými vlasy přes čelo. Bachmannovo gesto, kterého ho stálo vedení hnutí, ukazuje k zásadnímu faktoru v mocném sevření, v němž naši kulturu drží vzpomínky na nacismus.
Hitler nás v neposlední řadě fascinuje proto, že se ve zpětném pohledu jeví jako definitivní ztělesnění zla
Stalin ve jménu toho, co považoval za společenský pokrok, povraždil miliony lidí. Pol Pot v Kambodži nařídil „auto-genocidu“, aby vyhladil všechny stopy moderního světa, Hutuové ve Rwandě ubili, postříleli a ubodali miliony svých etnických rivalů Tutsiů, v přesvědčení, že se jedině tak mohou osvobodit z útisku, Mladí Turci na sklonku Osmanské říše zmasakrovali víc než milion Arménů v zájmu, jak oni to viděli, národní bezpečnosti, náboženství a etnické stejnorodosti. Ale jen Hitler záměrně vyvraždil miliony lidí jen kvůli jejich rase. Jen Hitler použil k tomuto účelu zvlášť postavené plynové komory, a těla obětí nechal systematicky využívat pro hospodářské účely. Jen Hitler se záměně pustil do války s cílem podmanění Evropy a i celého světa, tak jak plánoval od chvíle, kdy se ujal moci.
Hitlerovu vražednou politiku, podobě jako tu Stalinovu, nelze na rozdíl od mnoha jiných označit za „barbarskou“ nebo „středověkou“. Ideologie, na níž stály Stalinovy programy hromadného vyvražďování, zemřela v roce 1989 s pádem komunismu, ale rasismus, který poháněl Hitlera, žije dál v množství forem, které trápí dnešní svět. Třetí říše představuje nejextrémnější formu rasismu: v nacistickém Německu vše nakonec záleželo na rase.
Sňatky byly dovoleny jen rasově schváleným snoubencům, vybaveným potvrzením o „árijských“ předcích
Modernistické umění bylo odsuzované jako „degenerované“, protože si Hitler myslel, že je součástí světového židovského spiknutí usilujícího za každou cenu o zničení německé kultury. „Asociální“ Němci, alkoholici, drobní kriminálníci, tuláci, rasově smíšení Němci, lidé „štítící se práce“ byli násilně sterilizováni, aby své údajné defekty nepřenášeli na další generace. Homosexuálové byli zabíjeni, protože představovali nebezpečí pro árijskou rasu, měli totiž prý ohrožovat její mužnost. Cikáni byli vybíjeni, protože si nacisté mysleli, že nesou dědičné poznamenání kriminalitou. Oficiální válečný „Obecný plán pro Východ“ předvídal po nacistickém vítězství záměrné vyhlazení vyhladověním a nemocí až 45 milionů slovanských obyvatel východní Evropy, aby vzniklo místo pro německé osadníky. Byla to genocida plánovaná v téměř nepředstavitelném měřítku.
A pak je tu ta skutečnost, že se nacisté dostali k moci v moderní evropské společnosti, společnosti velkých měst, klasických budov, rušných městských ulic, společnosti ekonomicky pokročilé, technologicky vyspělé a kulturně rozvinuté, v zemi Bacha, Beethovena a Brahmse, Richarda Strausse, Thomase Manna a Bertolda Brechta, Goetheho a Schillera, Caspara Davida Friedricha a moderních umělců z Die Brücke (Most) a Der Blaue Reiter (Modrý jezdec). Nacisté a ti, kdo jim sloužili, byli spjatí s moderní technologií, závodními auty, dálnicemi, kinem, televizí, raketami, tryskovými letadly—dokonce i atomovou bombou, i když jejich pokusy ji vytvořit nevedly nikdy k úspěchu.
Co bychom v Třetí říši dělali, kdybychom tam byli my
Nacismus, společnost, kterou vytvořil, svět Třetí říše a lidé, kteří tím vším prošli, se jeví jako svého druhu morální drama, kde jsou nám problémy ostře předloženy s takovou zřejmostí, jíž už nejsme v morálně složitém, matoucím a pokaženém světě, ve kterém dnes žijeme, s to dosáhnout. Stalo se běžným třídit obyvatele nacistického Německa a zemí, které si podrobilo, na „pachatele“, „oběti“ nebo „přihlížející“, jako by Třetí říše byla jediným obrovským zločinem, který má být zpětně souzen, jako by historie byla soudním tribunálem. Příležitostně můžeme uznale pokývnout směrem k hrstce těch, kdo vzdorovali, ale jejich počty se scvrkávají do bezvýznamnosti ve srovnání s těmi, kdo jsou považováni za viníky nebo nevinné, aktivními zločinci a jejich pasivními oběťmi.
Přesto jsme s k dějinám nacismu vždycky tahle nestavěli. Převažující morální perspektiva, z níž jsou nyní Hitler a Německo, které stvořil, nahlíženi, je vlastně relativně nedávná. Dlouho po válce, kterou v září 1939 rozpoutal a o pět a půl roku později prohrál, byl pro historiky Hitler, i nacistický stát a nacistické hnutí, poměrně opomíjeným tématem. Pro norimberské procesy se vršily důkazy, ale pozornost se soustředila zejména na „válečné zločiny“. Léta před rokem 1939 byla víceméně mimo dohled prokurátorů a tábory smrti v Treblince, Osvětimi a jinde nebyly ústředním bodem vyšetřování.
Procesy byly rychle zapomenuty, alespoň prozatím. V Německu následovala jakási kolektivní ztráta paměti, podkopávaná jen nelibostí nad procesy samotnými, dotěrným procesem „denacifikace“, brutálním vyhnáním 12 milionů etnických Němců z východní Evropy na konci války a hromadným bombardováním Německa v jejích pozdějších fázích. V zemích Německem dříve okupovaných, například Francii, si lidé chtěli pamatovat hnutí odporu. Ve východním bloku komunistické vlády oslavovaly (a přeháněly) roli komunistických odbojářů, ale dávaly přednost snaze integrovat bývalé nacisty do společnosti, kterou budovaly, namísto zúčtování s jejich zločiny. V Británii si lidé pamatovali válku, stoicismus obyvatel za bombardování a úspěchy britských ozbrojených sil, ale už nic moc dalšího.
Věci se začaly měnit teprve na sklonku šedesátých let. Pro Němce bylo klíčovou otázkou, jak a proč se nacisté dostali k moci. Spolková republika se svým hlavním městem v rýnském universitním Bonnu získala legitimitu „ekonomickým zázrakem“ padesátých let, nebyla ale pořád o mnoho starší, než byla první německá demokracie, výmarská republika, když ustoupila Hitlerově Třetí říši. Lidé se nervózně ptali „Je Bonn Výmarem?“ Politologové a historikové zkoumali příčiny zranitelnosti výmarských institucí a dospěli k uspokojivému zjištění, že odpověď zní „Ne“.
Se sedmdesátými lety přišla na scénu i sociální historie
Ve velkých množství začaly být dostupné nacistické dokumenty, mladší generace západoněmeckých historiků na nich začala pracovat, a studenti výzkumníci v Británii a Americe se vydávali do Německa, aby využili jejich uvolňování. Pozornost se obrátila k tomu, jak se „běžní“ Němci chovali v každodenním životě, do jaké míry podporovali režim, do jaké míry mu odporovali. Nijak nepřekvapí, že výzkum odhalil obrovskou rozmanitost reakcí sahajících od fanatického nadšení po podzemní opozici, většinou v případě bývalých komunistů či sociálních demokratů.
Průkopník tohoto přístupu v Německu, ředitel Institutu pro soudobé dějiny sídlícího v Mnichově, Martin Broszat, vedl obrovský projekt, jehož v šesti tlustých svazcích vydaná zpráva ukazovala, že většina Němců se v mnoha ohledech režimu podřídila, ale vzdorovala tam, kde zasahoval do jejich nejhlubších přesvědčení, zejména v oblasti náboženství.
Mnoho běžných lidí reptalo ohledně své životní úrovně, dívalo se pesimisticky na válečné vyhlídky, kritizovalo korupci vůdčích nacistů a obecně bylo ne zrovna nadšených z toho, jak se věci mají, zejména tehdy, když ekonomika stagnovala jako v roce 1935, nebo když se od roku 1943 válka obracela k horšímu. Hitlerovi ale jejich věrnost patřila téměř až do konce.
Pro historiky, a to nejen v Německu, bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech důležité zůstávat co nejobjektivnější, zejména se zřetelem k politickým předsudkům a pravicovému parti pris starší generace historického psaní, které vedlo německé historiky k sympatiím k nacismu a po válce pak ke snaze tvrdit, že jejich ideje vlastně vůbec nebyly německé, nebo že pád výmarské republiky způsobila tvrdá linie spojenců při zacházení s poraženým Německem ve versailleské smlouvě. Nacistické Německo bylo líčeno jako země okupovaná malou skupinou gangsterů, od které si velká většina lidí zachovávala odstup. Teorie sociální vědy a její metody pomohly mladší generaci historiků vytvořit méně jednostranný a pravdivější obraz Třetí říše.
S nacismem bylo proto třeba zacházet stejně jako s každým jiným historickým fenoménem, používat moderní historickou vědu a vyhýbat se morálním soudům a odsudkům. Broszat při obhajování tohoto pohledu stavěl na zkušenosti své a svých kolegů s poskytováním expertních zpráv pro procesy s nacistickými válečnými zločinci, zejména pro procesy ohledně Osvětimi v roce 1964, pro které mnichovský institut poskytl přísežná prohlášení o takových otázkách, jako zda byli členové táborové stráže SS nuceni volit mezi pácháním ukrutností a postavením před vojenský soud pro neposlušnost, nebo o tom, jak byly koncentrační tábory zakládány a provozovány.
Jenže tento chladný přístup, pro který Broszat vytvořil termín „historizace“ Třetí říše, narazil na kritiku izraelského historika Saula Friedländera, který tvrdil, že je zkrátka špatné se k nacistickému Německu stavět, jako by to byla Francie 16. století nebo středověká Itálie. Zločiny nacistů byly tak mimořádné, tak extrémní, že takováhle historizace Třetí říše znamenala přehlédnout, jak ústřední postavení měl pro Hitlera a nacisty antisemitismus a vyhlazení Židů. Mladší historikové sedmdesátých a osmdesátých let se soustředili na takové otázky, jako byla spoluvina německých elit na vzestupu a triumfu nacismu, dlouhodobé kořeny Třetí říše v sociální a politické historii Německa 19. století. Friedländer ale vznášel obvinění, že tím zahlazovali propast oddělující nacistické Německo od jakékoliv normální historické éry.
Oba Friedländerovi rodiče byli zplynováni v Osvětimi a on sám napsal významnou dvousvazkovou studii o nacistickém Německu a Židech (vydanou v letech 1997 a 2007), která dojemně spojovala individuální příběhy pronásledovaných a zavražděných s podrobným vylíčením širšího obrazu antisemitského programu a jeho naplňování. Studie dostávala všem nárokům moderního historického bádání a současně předávala blízký pocit ztotožnění s oběťmi, které byly jejím hlavním předmětem.
Přesto, když vyšla, celé historické panorama se proměnilo. Během devadesátých let odešla do na odpočinek generace Němců, která nastoupila do právnických, lékařských a dalších profesí v době Třetí říše a udělala místo mladším lidem, kteří neměli, co skrývat. Příval historických studií obviňoval soudce a právníky, kteří měli podíl na nespravedlivých procesech a popravách tisíců obyčejných lidí, kteří neudělali nic víc, než že kritizovali režim. Bylo odhaleno a veřejné pozornosti vystaveno těsné zapojení lékařské profese do plynování a likvidování mentálně nemocných nebo postižených smrtící injekcí. Putovní výstava fotografií dokumentující ukrutnosti páchané pravidelnými německými ozbrojenými silami na východní frontě vyvolala demonstrace v Mnichově a výzvy k jejímu stažení. Kritikové v její prezentaci našli určité nepřesnosti, ty ale byly rychle odstraněny a neohrozily poselství výstavy.
Levicového ministra zahraničí Joschku Fischera rozčílily neškodné nekrology diplomatů ve výslužbě, které zastíraly nebo potlačovaly jejich aktivity v Hitlerových letech, zadal proto obsáhlé vyšetřování provedené profesionálními historiky, které podrobně ukázalo, jak těsně se diplomaté zapojili do ústředního zločinu Třetí říše: zatýkání Židů v zemích okupovaných nacisty, jejich deportaci a vraždění v Osvětimi. Zejména pod tlakem amerického veřejného mínění velké německé společnosti, které měly v sázce investice za Atlantikem, najímaly historiky, aby zkoumali a psali o jejich roli v nacistické ekonomice, jejich užívání otrocké práce v degradujících a často vražedných podmínkách, jejich kořistění ze zlatých výplní vytrhaných z těl Židů zplynovaných v Osvětimi a dalších zločinech.
Jistěže byly, a nadále jsou, pokusy tohle vše zamaskovat,naposledy v oficiální historii, vydané k dvousetletému výročí železářské, ocelářské a zbrojní firmy Krupp v roce 2011, která se dostatečně nevěnovala brutálnímu zacházení s otrockými dělníky, které za války zaměstnávala a přecházela i mnoho dalších aspektů temnější stránky její minulosti. Ale celkem vzato, přinejmenším v poslední době, chce německý byznys ukazovat svůj otevřený a poctivý přístup ke svému zapojení do zločinů nacismu, aby dal najevo svůj morální nesouhlas a distancoval se od nich.
Takové dílo bylo poháněno silným morálním puzením, které svou sílu čerpalo z řady zdrojů. Pád Berlínské zdi a zhroucení komunismu v roce 1989 otevřel cestu přílivu nároků na odškodnění od lidí, kteří po roce 1949 uprchli z komunistického Východního Německa a nyní chtěli zpět svůj majetek. Nebylo mezi nimi samozřejmě zrovna málo nacistů a jejich požadavky zase vyvolaly požadavky někdejších otrockých dělníků z východní Evropy na odškodněních jejich strádání. A žádosti o navrácení svého majetku, zejména vyvlastněných nebo vypleněných uměleckých sbírek, začaly vypisovat i četné židovské rodiny.
Velká mezinárodní konference konaná na přelomu století ve Washingtonu, D.C. stanovila některá základní pravidla pro nakládání s těmito nároky, a i jednotlivé státy začaly sestavovat své vlastní specializované orgány v této oblasti, počínaje poradním výborem pro uloupené statky ve Spojeném království, který radí ohledně kulturních předmětů v britských muzeích a galeriích, které byly ukořistěny či vypleněny za nacistické éry. S tím, jak celý problém získává publicitu za pomoci filmů jako byli The Monuments Men (Památkáři )(2014) George Clooneyho a s tím, jak další a další muzea na své weby umisťují seznamy děl nejistého původu ve svém držení, žádostí o vydání přibývá. Loni v říjnu výbor doporučil vrácení velké a složitě zdobené slánky ze 16. století z Ashmolean Museum původním vlastníkům, rodině židovských sběratelů v Hamburku, které ji sebrali nacisté. Další žádosti na vyřízení čekají.
Devadesátá léta byla érou, kdy paměť na holocaust, jak nyní začal být znám, vešla do mainstreamu evropské a americké kultury, kdy v řadě amerických měst, včetně Washingotonu, vznikla pamětní musea a stálá expozice holocaustu byla instalována i londýnském Imperial War Museum. Svou roli v tomto procesu sehrál Hollywood s filmy, jako byl Schindlerův seznam (1993) Stevena Spielberga. Bývalí táboroví vězni a přeživší začali po desetiletích mlčení vydávat své paměti. Uvést nacistické vyhlazování evropských Židů do povědomí studentů se ve Spojeném království snažil Holocaust Education Trust založený v roce 1998.
To vše mělo od přelomu století zásadní vliv na to, jak se historikové dívali na nacistickou minulost. Friedländer svým způsobem vyhrál debatu, kterou vedl v osmdesátých letech s Broszatem. Bylo nyní téměř nemožné psát o Třetí říši v letech její existence 1933-45, bez psaní o jejím odkazu v současnosti a nedávné minulosti. To zčásti odráží skutečnost, že pozornost historiků byla na nějakou dobu obrácena k poválečným letům v Německu v souvislosti s postupným uvolňováním dokumentů podle pravidel o přístupnosti po třiceti letech. Bylo odhaleno velké množství dokladů o přežívání bývalých aktivních nacistů odpovědných za rozmanité druhy zločinů do poválečných desetiletí a to často v mocných a vlivných postaveních. Tento vývoj posilovalo i publikování „studií paměti“. Dějiny se proplétaly s pamětí, a představa, že by se o Třetí říši mělo psát tak, jak se píše o Francii šestnáctého století, už není příliš široce sdílena.
Poválečná proměna paměti často nabrala podivných forem, například když si Mexičané na sklonku 20. století přisvojili Volkswagen Beetle, původně nacistické auto „Síly skrze radost“, jako národní ikonu, a na žluto namalovaný vochito, jak se mu říká, se dosud často používá jako taxík. Beetle je také německou národní ikonou, symbolem ekonomického zázraku padesátých let, a firma vyrábí „New Beetle“: příklad postmoderního retro-chic. Majitelé původních aut pořádají srazy na místě, kde se kdysi konala norimberská shromáždění, a o nacistickém původu auta jako by ani nic nevěděli, nebo jim byl lhostejný.
Obecněji ale v posledních letech paměť přemohla amnesii
To s sebou nese svoje vlastní problémy. Emoční potřeba konfrontovat neřádstva nacismu a odhalit podílnictví a vinu těch, kdo se na nich podíleli, někdy vede k hrubým a paušálním odsudkům tam, kde má historik pečlivě rozlišovat. Například zjištění poválečného skrývání aktivit bohatého podnikatele v době Třetí říše vedlo k ohromnému přehánění jeho zapletení v nejhorších zločinech režimu. Jako mnoho dalších souputníků šel s režimem od počátku do konce, ale ani podrobnější pohled na jeho neslavnou dráhu nenachází žádný případ používání otrocké práce, výroby zbraní, dodávání materiálů ke skrývání masové vraždy nebo i jen pronesení jediného slůvka antisemitské povahy. Ztratit svůj morální kompas a nastavit jej k hromadné vraždě jsou dvě různé věci. Podobně i odhalení po desítky let pečlivě skrývané role sehrávané profesionálními diplomaty ve vývoji nacistické zahraniční politiky vedlo k nepodloženým obviněním, že ve skutečnosti přímo pobízeli vyhlazování Židů, namísto toho, že je toliko umožňovali (což je samo o sobě špatné, ale není to totéž, a skutečné viníky to implicitně zbavuje odpovědnosti).
Rostoucí množství historického psaní v poslední půldruhé dekádě se snažilo tvrdit, že ohromná většina obyčejných Němců nacisty podporovala od samého počátku, že nacistické uchopení moci bylo provedeno bez jakéhokoliv násilí, vyjma opovrhovaných menšin a že se Hitlerovi skutečně podařilo uhníst Němce do vše schvalující „národní lidové obce“: a všichni jsou tak vinni.
Není ovšem ještě omluvou pro volby, které učinili, když poukážeme, že oponenty nacismu, především, ale zdaleka ne výlučně, z řad komunistické a sociálně demokratické strany, stíhalo v době, kdy Hitler tvořil svou diktaturu, obrovské násilí se 100 000 uvězněných v koncentračních táborech, šikanovaných, bitých, mučených a – v nejméně 600, a nejspíše mnohem více případech – brutálně povražděných.
Třetí říše byla koneckonců diktaturou, kde mohl být disent, a to i na úrovni vyprávění vtipů o Hitlerovi, trestán smrtí
Přišel čas vzpomenout si, že nacistické Německo bylo ve skutečnosti diktaturou, v níž byly občanská práva svobody potlačeny a oponenti režimu nebyli tolerováni. Represe nebyly prováděny jen na sociálních outsiderech, ale také na celých ohromných částech pracujících tříd a jejich politických představitelů. Jen to, že lidé museli své morální volby konat v takových omezeních, neznamená, že žádné morální volby neměli, nebo že za ty, které provedli, nenesli odpovědnost. Podobně, jen to, že lidé veřejně prováděli hitlerovský pozdrav, ještě neznamenalo, že by v soukromí v režim věřili.
Paušální generalizující soudy o „Němcích“ nemají místo ani ve vážném historickém bádání ani v poučené veřejné paměti. Válečná propaganda všechny přítomné i minulé Němce proklínala za vzestup nacismu a vražděný triumf antisemitismu, neměli bychom ale zapomínat, že až do samého konce 20. let byl nacismus maličkým okrajovým hnutím. Poté, co se režim v roce 1933 dostal k moci, musel tvrdě pracovat na získávání lidové podpory a násilí v tom hrálo stejně důležitou roli jako propaganda. Prominentní Židé, zejména ministr zahraničí Walther Rathenau, nebyli ve výmarské republice opovrhované, marginální postavičky, ale těšili se obrovské lidové podpoře a obdivu, vyjádřené v projevech národního žalu při jeho smrti.
Je čím dál složitější udržovat názor, kořenící ve válečné spojenecké propagandě a sofistikovaněji vyjádřený v dílech převládající školy levicově liberálních západních Němců sedmdesátých a osmdesátých let, že kořeny nacismu tkví hluboko v německé minulosti. Třetí říše, často nahlížená na dlouhodobém pozadí moderních německých dějin od časů Bismarckova sjednocení země v devatenáctém století, je dnes též viděna v širším mezinárodním, ba globálním kontextu, jako součást věku imperialismu a jeho úsilí o dominaci je viděno jako stavící na širší tradici německé snahy o impérium.
Nacistické postupy a plány ve východní Evropě silně čerpají z Hitlerova obrazu americké kolonizace velkých plání získaného z předválečného autora dobrodružných knížek Karla Maye
Hitlerovo vražedné tažení za založením nové německé říše se sice soustředilo na Evropu, nikoliv na Afriku či Asii, čerpalo však z mnoha odkazů věku evropského imperialismu, především z jeho nauk rasové nadřazenosti. Jak Hitler vícekrát řekl, když hrstka Angličanů dokázala v Indii vládnout milionům, Němci jistě dokážou totéž ve východní Evropě. Nedocházelo mu, že Britové v Indii vládli nepřímo, prostřednictvím struktur indické společnosti, pro něj vše záleželo k údajné rasové nadřazenosti vládnoucích.
V novém transnacionálním pohledu, který vyvstává mezi historiky naší doby globalizace, se nacismus jeví jako víc jako ideologie čerpající ze zdrojů v mnoha zemích, od Ruska po Francii, od Itálie po Turecko, než jako vyvrcholení výlučně německých intelektuálních tradic, jak tvrdili historikové poválečné generace. Rasové nauky vypůjčené od francouzského autora Arthura de Gobineaua byly spojeny s pokroucenou verzí sociálního darwinismu s původem v Británii, antisemitismus odvozovaný od francouzských a ruských autorů byl sloučen s antibolševismem importovaným bílými z ruské občanské války uctívání násilí a nenávist k parlamentarismu vzaté z Mussoliniho italského fašistického hnutí se sloučilo s idejemi nového národního probuzení vzatými z nacionalistické revoluce Kemala Atatürka v Turecku.
Historikové sledující tento trend začali nacistické vyhlazování Židů nahlížet ne jako jedinečnou historickou událost, ale jako genocidu s paralelami v jiných zemích a jiných obdobích, a to nejen německým vyhlazením kmene Herero v Kaiserově kolonii Namibii před první světovou válkou, ale také počínáním Turků v roce 1915, Stalina v Ukrajině počátkem třicátých let a Hutuů ve Rwandě, abychom jmenovali jen trojí masové vraždění 20. století.
I když nám však taková srovnávání mohou doplnit poznání a porozumění tomu, co Hitler a nacisté páchali, mohou také homogenizací všech skutků masového vraždění zamlžit odlišnosti natolik, že je nemožné je navzájem rozeznat. Pouze v Německu eklektická směska idejí, které formovaly ideologii národního socialismu dosáhla vzestupu, triumfovala a prosadila se do praxe. A jí inspirovaná genocida se lišila od jiných genocid: Židé nebyli pro Hitlera jen podlidé určení k vyhlazení v zájmu údajně nadřazené rasy, byli to „světoví nepřátelé“ „árijců“ obdaření takřka nadlidskými schopnostmi, které bylo třeba dohánět a rituálně pokořovat, kdekoliv byli nalezeni, než byli bez výjimky zabiti. Právě proto považuje moderní neonacismus za tak důležité popírat ukrutnosti Osvětimi, a především právě proto nacisté tak mocně a trvale setrvávají v naší kolektivní paměti.
Kniha Third Reich in History and Memory Richarda J. Evanse vychází u nakladatelství Little, Brown dnes, 26. února.
(překlad Martin Moštěk)
Přečtěte si na: The Third Reich in History and Memory
