Racio

Emoce

Zpráva o prodejcích vodních dýmek, číhajících na turisty na zlevněných dovolených v Egyptě, s přihlédnutím k populárnímu diskursu o imigrantech

Zpráva o prodejcích vodních dýmek, číhajících na turisty na zlevněných dovolených v Egyptě, s přihlédnutím k populárnímu diskursu o imigrantech

Edward D. Said v knize Orientalismus kritizuje jistého amerického orientalistu, který své dvousvazkové dílo sepsal po „přečtení jednoho čísla egyptských novin Al-Ahrám, časopisu Oriente Moderno a nedávno vydané knihy o Tripolisu“.

Chápu tedy, že když budu popisovat Egypt po strávení jednoho týdne v hotelovém resortu, bude to stejně realistické, jako kdyby někdo sestavoval svůj elaborát o Češích na základě týdenní zkušenosti s pražskými taxikáři a prodejci matrjošek a skla v Karlově ulici.

Místní slunce má navíc zničující efekt na jakoukoli mozkovou činnost – už po zplození úvodního odstavce jsem tak unaven, že nemám chuť pokračovat dál. Občanská povinnost mi nicméně velí pokusit se alespoň o kusou zprávu.

POZVÁNÍ, KTERÉ SE NEDÁ ODMÍTNOUT
Začnu tedy u toho, s kým běžný turista přijde do styku nejpravděpodobněji – tedy u prodejce vodních dýmek, svitků z papyru, magnetů ve tvaru sfingy na ledničku a podobného harampádí.

Postava Araba, který každému přehnaně lichotí a přitom se ho snaží pouze okrást, je českému čtenáři dostatečně známa z knížek Karla Maye o Kara ben Nemsím (Divokým Kurdistánem, Ve stínu padišáha, atd). Pokrokovými a společensky korektními antropology je pochopitelně odmítána jako zastaralý stereotyp, plod koloniální pýchy Západu a povýšenecký přístup příslušníka domněle vyšší civilizace. Přesto je podobný Mayův archetyp patrně nejlepším způsobem, jak na místní postavy nahlížet a neztratit přitom vlastní sebeúctu.

Základním trikem každého prodejce je tzv „egyptian hospitality“ – egyptská pohostinnost – což je termín, kterým vás nutí, abyste si sedli v jejich krámku ke stolu a pili s nimi čaj. Různí etnografové to líčí jako běžnou součást arabské kultury, Arabové prý mají potěšení ze smlouvání jaksi z aktu sama o sobě, a když to odmítnete urazíte je – z čehož nepřímo vyplývá obvinění z rasismu, imperialismu a nedostatku respektu k odlišné kultuře.

Realita je zcela jiná a tohoto západního sebemrskačství dokáže dovedně využít. Pravým smyslem oné donekonečna se opakující otázky „Where are you from“ a „What is your name“ není samozřejmě žádný zájem o vás, smyslem posezení u čaje není žádná pradávná kulturní potřeba sblížení s návštěvníkem.

HODNOTÍ SE POUZE SCHOPNOST OVLÁDAT OSTATNÍ
Jediným kýženým efektem toho všeho je zatlačit vás do silově nevýhodné pozice. Tak jako se nacisté snažili lidskou podstatu eliminovat v koncentráku tím, že vězňům jejich jména vyměnili za pouhá čísla, prodejci krámů se snaží vás naopak zaplést do svých lidských sítí – neboť nekoupit si něco od anonymního prodejce je daleko snazší, než nekoupit si suvenýr od konkrétního Ahmeda, se kterým pijete v jeho krámu sladký – a přiznávám i obstojně chutnající – čaj.

Smyslem smlouvání je udělat z vás idiota, a nemohu se ubránit dojmu, že místní civilizace je založena na tom, že lidé zde dělají idioty ze sebe vzájemně, že tím hlavním kritériem, podle kterého se hodnotí životní úspěšnost člověka, je to, jak dokáže ovládat ostatní.

V celé té frašce taháte za slabší konec provazu. Nakrmeni patřičně informacemi, jak v Africe umírají děti s nafouklými bříšky hlady, jste bláhově nakloněni vidět stopy zhoubného kolonialismu v každé rozbité silnici nebo haldě odpadků na pláži. Těžko se vám pak přetahuje o každé euro s Mohamedem, který se ohání egyptskou pohostinností, takže si nakonec odnášíte předražený krám a spolu s ním i nejasný pocit, že jste tu za hlupáka – a v tom máte úplnou pravdu.

SLUŠNÁ KULTURA PROTI TÉ NESLUŠNÉ
Závěr je tedy zdánlivě jasný – máme tu nějakou naší kulturu (ať už ji definujeme jako křesťanskou nebo v případě Česka racionalistickou založenou na osvícenectví) – a tato kultura respektuje každou jednotlivou lidskou bytost, netahá jí za rukáv do krámků, nelže jí očividně do očí a neříká každému na potkání „my friend“.

A pak tu máme nějakou cizí kulturu, která námi pohrdá, cítí nás jen jako zdroj peněz a v obalamucení každého Zápaďana vidí vítězství. Nelze přitom nevzpomenout na historky šířené o Romech, totiž jak jim už od mala prý vyprávějí pohádky, ve kterých hlavním hrdinou je vždycky zloděj.

Pokud toto přijmeme jako premisu a chceme-li to dál rozvinout v rámci současného populárního diskursu o „imigrantech“, dojdeme k vcelku logickému závěru, totiž že problém není v jednotlivcích, kteří se na našem území usídlí a svou prací budou vytvářet kýžený hrubý domácí produkt. Problém nastává, pokud jakákoli skupina příchozích bude natolik homogenní a silná, aby dokázala vytvořit vlastní kulturní bázi, která jim umožní se definovat na základě optiky My/Oni. Stručně řečeno – měli bychom nabrat lidi z co nejvíc různých zemí a prostředí.

Pokud tedy neusoudíme, že lepším řešením bude, když naše země s klesající porodností raději poklidně a důstojně nevyhyne, což je taky jedno z řešení – a nikdo by nám neměl bránit si ho zvolit.

O KOLIK JSME LEPŠÍ?
Je tu však i druhý pohled. Jungova koncepce projekcí a přenosů nás dostatečně obeznámila s faktem, že to, co nám významně vadí na druhých lidech, bývá často nějaký rys vlastní povahy, který nechceme vidět. Tlak vytvářený prodejci vodních dýmek – a jejich pohrdání integritou „kunčafta“ je možná jen neumělým obrazem toho, co už dávno provozuje západní marketing. Jeho slovník typu „cílová skupina“ vlastně popisuje možné kupce produktů se stejnou arogancí. Jaký rozdíl je v tom, když moderní media planner cílí svoji „target group“ – a když Arab vidí svůj target procházet po ulici kolem stánku? Rozdíl rozhodně není v úmyslu, pouze v kvalitativním provedení celé věci.

O co se týká našich vztahů a přátelství – kolik z nich je opravdu čistých a s kolika lidmi se stýkáme jen proto, že nám z toho plyne nějaký zisk? Kolika kamarádům už nebereme telefon a říkáme si, že je to proto, že se s nimi už nemáme o čem bavit, ale ve skutečnosti to znamená, že už nám nemohou nic přinést? Pro kolik vztahů platí to známé „prachy dochází – žena odchází“ a koliv vztahů zas z druhé strany skončilo kvůli tomu, že stárnoucí holka už nemá tak pevný zadek, což si dovedně vysvětlíme tím, že jsme si už přestali rozumět?

Heh?

Nechci tu ale ve svých úvahách spadnout do západního sebemrskačství, o kterém jsem mluvil výše. Srovnání na základě projekce stínu je možná platné z hlediska sebepoznání skrytých motivací každého z nás, ale přeci jen existuje jeden objektivní fakt – totiž že západní civilizace má vysoký koncept lidských práv – aplikováno na předmět mé úvahy to vidíme v tom, že se manipulaci se slabšími brání – o čemž například dobře svědčí vlna odporu vůči tzv. „šmejdům“ – prodejcům hrnců a haraburdí důchodcům, kteří jsou oslabeni v sociálních vazbách i v kritickém myšlení a snadno podlehnou nátlaku.

Nejsem navíc vědec, ale esejista – mohu si tedy dovolit sepsat text na základě momentálního rozpoložení a nečekat na to, až moje emoce odplynou a budu objektivní. Proto celou zprávu o prodejcích vodních dýmek uzavřu praktickou radou.

Slušný Evropan by měl z Afriky úplně vycouvat. Pokud skutečně nutně toužíte po vodní dýmce a ocitli jste se díky marketingovému nátlaku nějakého slevového portálu s prodejem levných dovolených v Egyptě, existuje ideální řešení, jak to provést. Pošlete jí koupit nějakého Rusa, se kterým se sblížíte na hotelu. Rusové nejsou oslabení žádnými výčitkami a klidně dýmku vytáhnou z pracek celé rodiny s hlady nafouklými bříšky bez sebemenších problémů.