180 pohledů z království Mustang (druhá část: jak dosáhnout osvícení na treku)

Prošly kolem mě dvě Evropanky, jedna v oranžovém šátku a druhá ověšená korálky, a slyším jak první povídá: „O to přece jde. You are what you see.“ Překvapilo mě, jak jedna věta toho může v sobě tolik podstatného obsahovat. Skoro se to sem – vědom si záplavy různých webů o hledání štěstí – stydím napsat. Ale pravda je taková, že to jak vidíme svět, jsme skutečně my. Otázkou je, když jsme zároveň subjektem i objektem takové praxe: jak můžeme sami v sobě udělat, abychom svět viděli jinak?

Cesty do Nepálu jsou samozřejmě cestami za duchovnem, i když si to nemyslíte stejně tak jako můj parťák Leslie, který, když se na posledním našem treku vrátil z výletu do jeskyně jakéhosi buddhistického mnicha, prohlásil: „Já se tam táhnu na koni pět hodin džízis.. vymyšlený blbý čurákoviny kurva piča pes.“ Přesto byl v Nepálu už po šestnácté – počítaje v to i tuto naši expedici do království Mustang. Protože Nepál něco do sebe má. A já tvrdím, že to nejsou jen ty vysoké hory a bílá oblaka nad nimi. Je to o něčem v člověku samotném.

Zdaleka nejlepší letenky do Nepálu dnes z Prahy vedou přes Istanbul. Několikrát jsem letěl i přes Dillí, jednou s tím nepříjemným překvapením, že nám v tranzitu vydali zavazadla a museli jsme se složitě po letišti přesouvat, přičemž se několik holandských cestovatelek ztratilo. Ta jinakost začíná už u brány při čekání na letadlo do Káthmándú. Lidé, cestující do Nepálu, jsou jiní než ti, co letí do Thajska, jiní než výletníci na Maledivy. Září jim oči, vykračují si v pevných turistických botách, okolo krku mají šátky a korálky. Usmívají se na sebe, protože je spojuje skryté tajemství. Tajemství hledačů lásky, pravdy a absolutna.

Káthmándú, město dobrodruhů ztracené v prostoru i v čase
Vstupní vízum koupíte na letišti, potřebujete fotografii. KTM (zasvěcení mu jinak neřeknou) vás přivítá jedinečnou atmosférou chaosu v ulicích, vůní tyčinek i jablkových koláčů a zvuků obřadních buddhistických gongů. Ubytujte se ve čtvrti Thamel. Zde vám šerpové zařídí permity na trek do různých oblastí, odtud se odlétá malými letadly do Lukly, pokud směřujete do Namche Bazaar a dál do základnového tábora pod Mount Everest, nebo do Pokhary na treky vedoucí k Annapurně a k tibetským hranicím. A do království Mustang.

Názvy malých leteckých společností jsou fascinující: Buddha air, Sita air, Agni air – Agni je hinduistický bůh ohně. Zábavné asi jako kdyby se u nás aerolinky jmenovaly třeba Jesus Airlines, nebo Bůh Air. Ale počkat? Co třeba kosmický program Apollo?

Tvrdý život na treku
Při cestách po Nepálu bydlíte v malých domcích, zvaných tea house, nebo také lodge. Zde se na dřevěných pryčnách vyspíte ve vlastním spacáku a tady vám i poskytnou jídla, cenově odstupňovaná dle pestrosti:

Smažená rýže
Smažená rýže se sýrem
Smažená rýže s vajíčkem
Smažená rýže se zeleninou

A pochopitelně i vrchol všeho – o několik nepálských rupií dražší smažená rýže se sýrem, vajíčkem a zeleninou. Podobná řada existuje i ve variantě s nudlemi. K snídaní jsou vajíčka natvrdo, tibetský chléb s medem a podivuhodný koláč apple pie, připravovaný na pánvi.

Nedělejte si iluze. V Nepálu je tvrdé živobytí. Topí se dřevem, které se nosí zdaleka, nejsou tu žádné vany a teplá voda, takže jsou všichni takoví lehce umounění. Žádné splachovací záchody, elektřina jede osm hodin denně. Děti se tu popelí na cestě a po tváři jim teče nudle. Kdyby běžnému Evropanovi oznámili, že takhle bude žít až do smrti, podle mě by nejmíň polovina lidí zažádala o euthanázii.

Klasický trek zabere nejméně deset dní. Jdete sami a nesete si vybavení na zádech, nebo můžete zaměstnat místního nosiče a sami si vykračovat volně. Těch několika rupií nelitujte a ani si nedělejte výčitky, že to snad není dostatečně sportovní. Šerpové své služby věrně nabízejí už od dvacátých let minulého století, kdy se první horolezci jako George Mallory pokusili zdolat himalájské štíty.

Vedle buddhistických mnichů jsou právě horolezci tím druhým elementem, který vytváří jedinečnost Nepálu. Mallory v roce 1924 putoval k Everestu z Indie několik měsíců a u večerních ohňů si se svými druhy recitovali Shakespearovy verše. Jejich duch vás bude provázet každý večer, kdy se s ostatními cestovateli shromáždíte v jídelně kolem kamínek na dřevo, čelovkami si budete svítit na mapy a diskutovat o nejvhodnějších trasách.

Den 3: cesta do Gelingu
Naše cesta pokračuje třetí den nekonečným sedmihodinovým stoupákem. Zemi Lo od zbytku Nepálu odděluje řetěz Annapurny, takže celý den za sebou vidíme monumentální štíty zasněžených hor, od Thorong peak přes Annapurnu 1 až po Nilgiri. Na jednu z těch hor nikdy nevkročil člověk. Je posvátná a nepálská vláda výstup na ni zakázala.

Paprsek se odrazil od jezera. Desítky terasovitých políček na svazích za námi. Štěrkový had řeky mizí dole pod sedlem, na které z posledních sil vystoupáte, abyste vzápětí další hodiny zas museli sestupovat dolů. Bílé mraky připomínají chomáče vaty, které letuška – tak krásná v zelenožlutých šatech Yetti Airlines, s perlou v uchu, černými vlasy a rudými rty – rozdává cestujícím. Hory jak mechem porostlé a ten mech jsou stromy. To vše necháváme za sebou, dnes už jdeme po náhorní plošině, které vévodí erozí omleté svahy.

Směřujeme do Gelingu – kde se nachází význačný buddhistický klášter a sídlo jednoho z bratrů krále Mustangu. Okamžitě po příchodu na místo vyčerpáním usínám a probouzím se až večer, kdy mniši, ubytovaní ve vedlejším pokoji, začínají cinkat zvonečky a recitovat své večerní texty. V jídelně jsem našel anglickou knihu o Mustangu, otevírám jí na náhodné stránce a nevěřícně čtu historku, jak se obchodníkům v Mustangu v devatenáctém století tak zalíbila česká bižuterie z Jablonce, že vypravili speciální karavanu, aby toho vzácného zboží dovezla spousty. Samozřejmě vůbec netušili, kde Čechy leží, vydali se prostě tím směrem, karavana skončila kdesi v ruské Střední Asii.

V čem to spočívá? Prostor, ticho, žádný signál, únava
Čtvrtý den vyrážíme na další tvrdou cestu. Brzy se odloučím od naší karavany, tvořené přítelem Lesem na koni, dvěma koňmi se zásobami, kuchaři a šerpy a jdu sám skalnatou krajinou. Po chvíli se dostávám do tempa a začíná to, proč vlastně chodím na treky. Dostávám se do meditace v chůzi, do geniálního systému, jak si vyčistit hlavu. V čem to spočívá?

Zaprvé je to prostor. Jdete po cestě, která je prázdná. Kolem vás se rozkládá pláň, a ta je taky prázdná. A podél pláně se tyčí obrovské hory, šedě oblé z kamene nebo ostře modré ledové, a nad nimi je opět prázdnota, obrovský prostor sahající až k vysokému nebi, které je zářivě modré a občas po něm přepluje bílý mrak.

V tom obrovském prostoru máte tedy možnost, že se do něj rozloží celý obsah vaší hlavy. Myšlenky a pocity, které se tísnily na několika decimetrech čtverečních a tlačily na sebe, expandují volně do nekonečna. Vztek na to že vás někdo nemá rád se rozprostře nad tou šedivě okrovou holou homolí vepředu vpravo. Plán na založení nové firmy se umístí v modré záři nad obzorem. Obava z toho, co vás píchá v břiše, se plazí kdesi na dně údolí. A nejasné hmotné obavy z budoucnosti se promění na prohánějící se vítr – sice nepříjemný, ale před kterým se lze snadno ukrýt, když si člověk zapne vysoký límec flísky. Myšlenky a pocity vás netrápí, protože jsou volně rozmístěny v prostoru. Máte k nim neustále přístup, ale dotěrně se na vás nelepí a nedožadují se pořád plačtivě pozornosti.

Zadruhé je to ticho. Šerpové většinou mlčí, ale nosiči mají nepříjemný zvyk neustále žvanit. Tibetštině sice nerozumíte, ale stejně vnímáte tón řeči a tím jste neustále účasten něčího proudu myšlenek. Stoupání a klesání řeči – otázky a odpovědi, rázná zamítnutí nebo zamumlání bez zájmu – to je ve všech řečech stejné:

– Blablabla blabla bla bla la?
– Bla la.
– Bla blabla bla la.
– Bla, bla la.
– Bla blabla „bla, bla la“. Bla blablabla bla!
– Bla bla, bla la! Blabla la.

Nosiči samozřejmě řeší něco zcela jiného, než co do těch vět vkládáte vy. Slyšíte v nich vlastní myšlenky v morgensternovské podobě. Je to třeba rázně odseknout. Pošlete je dopředu, protože to jediné, co potřebujete slyšet vy, je ticho. Jen šumění větru, vrzání písku pod podrážkou svých bot, vzdálené zakřičení orla. Tváří v tvář tomu velebnému tichu brzy zmlknou i vaše myšlenky.

Až dojde baterka, dojdete klidu i vy

Zatřetí – žádný signál. Ocitnout se dnes v prostoru bez internetu a telefonu je obrovský luxus. Prvních pět dnů máte silnou potřebu sdílet své zážitky. Pokud ale nemáte kam posílat fotky, statusy, nebo alespoň esemesky, ocitne se vaše mysl v nečekané situaci – musí to všechno zažívat sama a sama sobě být svědkem, že to zažívá!

Zážitek s dvojnásobnou intenzitou jí tak vykolejí, že po týdnu už přestane situaci komentovat a jenom zírá. Potom přijde období kreativních erupcí. Dostáváte neuvěřitelné nápady. Co by se dalo dovážet a vyvážet, naprogramovat, založit, napsat, zorganizovat. Spousta z nich má i reálný základ, pouze kdybyste je všechny chtěli realizovat, potřebujete těch životů sedm.

Pokud jste systematický typ, klidně všechny ty plány včetně detailních pokynů pište do emailů, pouze je nechte ve složce konceptů. Až se dostanete na signál, budete už v takovém klidu, že si sami rozhodnete, co odeslat a co ne. Mimochodem, tablet s sebou vzít doporučuji – tedy pokud nejste vyslovenými fanoušky psaní rukou. Stejně vám brzo dojde baterka, ale těch prvních několik dní sepisování v hlavě bouřících nápadů a pocitů je dobrá terapie. Pak už si budete pouze poznamenávat geniální nápady do mobilu a až dojde baterka i tam, dojdete klidu i vy.

Za čtvrté – únava. Po několika dnech cesty usínáte, jakmile dorazíte do cíle. Tělo si sahá do vnitřních rezerv, prostá strava nezaplavuje mozek zbytečnými cukry a všechno nepodstatné vám z hlavy mizí. Celý trek jsem jel meditaci v chůzi, technologii podle Tolleho Moci přítomného okamžiku. Přečetl jsem duchovních knížek mraky a musím říct, že Toole je jedinečný. Nikdo nedokázal tak srozumitelně vysvětlovat jako on, kam se hrabe Osho a celá mystika. Mystika je úplně zbytečná – stačí úplně obyčejný návod. Pochopit fakt, že jediný moment, kdy člověk s čímkoli může něco udělat, je přítomný okamžik. Nenechat se ovlivňovat nepříjemnými vzpomínkami z minulosti a strachem z budoucnosti, jen je pozorovat, jako staré známé, co k vám přišli na večírek.

Jakmile vás přepadne nějaká chmura, uvědomte si, že jí jen pozorujete a že ta chmura nejste vy. Je to jako dívat se na film o sobě. Pozorujete jednotlivé vstupy jak ve zprávách a vidíte:

Takže teď se bojím budoucnosti.
(mezera mezi myšlenkami)
Takže tady nakoukly pochyby o sobě.
(mezera mezi myšlenkami)
Tady nás výčitka navštívila, že jsem někdy někomu ublížil.
(mezera mezi myšlenkami)
A tady opět obavy z budoucnosti dorazily na návštěvu.

Všimněte si, že mezi myšlenkami existují mezery. Je tam prostor mezi místem, kdy poslední myšlenka skončila a další ještě nedorazila. V tom prostoru neexistuje žádné „já“, nebo „mně“. V tom to je. To jste vy. Ten, kdo to všechno vidí.

Shrnutí: trik je v tom, jít úplně sám
Koně i se stany pošlete dopředu. Kamarády nechte vzadu – setkáte se večer. Nevyhledávejte ničí společnost. Potřebujete samotu, ticho a chůzi. Denně jdete sedm, osm hodin. Prvních pět dní vám mysl běží jak šílená. Chtěla by něco říkat, něco si myslet, něco někam psát a posílat. Není ale kam. Jdete dál. Potom přijdou erupce nápadů. Jdete dál. Potom se začne objevovat smutek, vyplaví se marné ctižádosti, dávné křivdy, nesplněná přání, strach, úzkost. Zaplavuje vás to, ale vy jdete dál, necháte ty pocity probíhat hlavou i tělem, i když nejsou příjemné a bolí to.

A potom najednou jednoho dne přijde klid. Myšlení se vypne a vy existujete jenom v okamžiku jednoho kroku, jednoho bouchnutí srdce, jednoho úderu holí o zem. Cítíte jen slunce, vítr a velký klid uvnitř sebe.

Jste v extázi z přítomného okamžiku. Ze chvíle, která je TEĎ.

Je to velmi léčivé.