Metropolis (New Media Art 3 – Media Archeology and Berlin inspiration)

Stará tovární budova na periferii. Kovové zábrany formující čekající dav ve spořádanou frontu. Každý předstoupí tváří v tvář mužům v černém, ti ho přeměří chladným pohledem a pohybem hlavy buď odešlou pryč anebo vpustí dál.

Nenechte se mýlit. Nejste před branami tábora smrti. Právě jste se ocitli v nejlepším berlínském klubu. Zdá se to být prosté: když chcete, aby k vám chtěl chodit každý, nepusťte tam každého. Když zároveň nastavíte výběr tak, aby nikdy nebylo úplně jisté, kdo se dostane a kdo ne, každý se bude snažit být ten vyvolený. (Situaci je ovšem vhodné doplnit pověstí nejlepšího klubu v nejvíc cool městě, kde se párty pravidelně zvrhávají v orgie.)

Vyvolení vstupují dovnitř a jsou pohlceni dokonalým všeprostupujícím zvukem. Masa lidí se hypnotizovaně pohybuje ve strojovém rytmu v osmnáct metrů vysoké hale s perfektně nastaveným sound systémem. Možná je to tím jednoduchým trikem, anebo majitel uzavřel smlouvu s ďáblem, ale funguje to. Bývalá elektrárna vibruje energií. Všechno se tu chvěje v nervózním a zároveň dokonale klidném, nelidském rytmu. Rytmu Stroje.

V roce 1927 se v Berlíně konala premiéra filmu Fritze Langa Metropolis. Stál pět miliónů říšských marek, což ho činilo ve své době nejdražším filmem všech dob. Ihned po premiéře se stal terčem kritiky a byl radikálně sestříhán, aby se pak většina materiálu ztratila a po celá léta byla předmětem blouznění filmových nadšenců. (V roce 2008, po osmdesáti letech, se pak v daleké Argentině skutečně našly ztracené části a film byl se znovuobnovenou slávou v roce 2010 uveden do kin v původní podobě.) Hlavním hrdinou filmu, jakkoli má klasickou strukturu vyprávění, je Město, město jako složitý stroj, který sestrojili lidé, který pohánějí a udržují lidé, který lidi ničí a vysává a zároveň je udržuje při životě.

Film měl mimochodem velký úspěch u Josepha Goebbelse, pozdějšího nacistického ministra propagandy a jeho scénáristka, pruská aristokratka a v té době také režisérova žena Thea von Harbou, se stala velkou přívrženkyní nacistického hnutí.

Berlín, 2015. V jedné z ulic města objevujeme kabinet kuriozit – Panoptikum.
Kolemjdoucí ho míjejí víceméně bez povšimnutí, jako by takových kabinetů bylo v ulicích nepřeberné množství (čemuž by člověk ostatně snadno uvěřil). Mezi všemi podivnými objekty, surreálnými kompozicemi a záhadnými přístroji stojí velká kovová válcovitá věc, srdce Panoptika, železné plíce (Iron lung).

I ony mají svůj příběh, který je součástí historie města. Poválečný Berlín je perfektní postapokalyptické místo. Ke všemu neštěstí propukají epidemie obávané dětské obrny. Má různě silné následky a mezi nejhorší patří paralýza dýchacích svalů, kdy člověk ztrácí patří schopnost dýchat. Pak musí být osoba, většinou v dětském či mladém věku, umístěna do přístroje, který dýchá za ni. Takové umělé plíce fungují na jednoduchém principu vytváření podtlaku. Čerpadla řídí proudění vzduchu a periodicky snižují a zvyšují tlak vzduchu v komoře, což způsobuje proudění vzduchu dovnitř a ven z plic – stroj dýchá za člověka.

Německo v té době je rozbitý válečný stroj. Šílená mašinérie války vyčerpala všechny prostředky a namísto léků a přístrojů zbyly jen zbraně a válečná technika. A tak se z částí německých válečných ponorek začaly vyrábět umělé plíce (proto má onen vystavený exponát zelenou vojenskou barvu). V nemocnicích vedle sebe leží desítky a stovky dětí uzavřených v železných válcích, z kterých jim vykukuje jen hlava.

Mnoho z nich zemřelo, některé se vyléčily a některé zůstaly odkázány na železné plíce nadlouho. Ne týdny, ne měsíce. Roky. V roce 2009 zemřela žena, která onemocněla ve svých 22 letech. Bylo jí 83. V objetí železných plic strávila 61 let.

Ještě dnes žije několik lidí na světě díky železným plícím. Martha Mason onemocněla, když jí bylo jedenáct, ale vystudovala univerzitu, stala se dokonce členkou prestižního klubu Phi Beta Kappa a nepřestala snít o tom, že se stane spisovatelkou. I když měla tu možnost, odmítla uniknout nutnosti být zavřena v přístroji, který za ni dýchá. Nemusí tak čelit invazivnímu zákroku a potřebě pobývat často v nemocnici. Jak sama říká: železné plíce jí dávají svobodu. V roce 2003 vydala knihu Breath: Life in the Rhythm of an Iron Lung (Dech: Život v rytmu železných plic).

Jsme závislí na technice, fascinovaní technikou. Evoluce člověka je od počátku spojena s užíváním nástrojů, civilizace stojí a padají s technikou. Nové technologie neovlivňují nejen všechno, co děláme, ale i způsob, jak myslíme (aktuálně to vypadá třeba tak, že říkáme: potřebuju dobít, když nám dochází energie, anebo potřeboval bych zformátovat, když se jdeme opít). Technologické prostředí je ostatně jako jakékoliv jiné prostředí prostorem, který není jen nějakou vnější skořápkou. Ovlivňuje nás a my ovlivňujeme je. Člověk a jeho nástroj, stroj, se nejenom potkávají, ale prolínají. Vnitřní rezonance odpovídají vnějším rytmům, píše Jussi Parikka, autor knih o mediální archeologii či knihy Insectmedia, v níž dokazuje, že naše síťová kultura souvisí s pavučinami a různými typy hemžení víc, než by člověk uvyklý metaforám řekl.

Mediální archeologie zjednodušeně řečeno vychází z toho, že je divné, jak se některé typy technologií a médií uchytily, zatímco jiné, technologicky srovnatelné či dokonce kvalitnější, byly zapomenuty a mediální archeologové jsou lidé, kteří si nemyslí, že je to náhoda. Vnitřní rezonance odpovídají vnějším rytmům a naopak.