Podivuhodný případ posledního pravého poustevníka
Vždycky mě zajímalo, co se vlastně stane, když jogín meditující v horách ztratí svoje Já. Co přijde potom? Stane se větrem vanoucím okolo, padajícími kapkami deště, listy, snášejícími se na podzim ze stromů? Jistý vhled do jeho situace nám může poskytnout jeden z nejsilnějších příběhů minulého roku.
Do svého zatčení v roce 2013 se Chris Knight skrýval dvacet sedm let v úkrytu v lese. Mladý muž s vynikajícími školními výsledky prostě jednoho dne zabočil autem na vedlejší cestu, potom na ještě vedlejší, pak vyšel z auta, klíčky nechal v zapalování a odešel do lesů.
Nepotkával žádné lidi, ani jednou nebyl za tu dobu nemocný – ačkoli bydlel ve stanu a nikdy nerozdělal oheň, aby jeho skrýš neprozradil kouř. A zimy v americkém státu Maine jsou dlouhé a drsné. Týden zimního kempování je považován za úctyhodný výkon. Knight ale roky nepočítal. Když se ho po zatčení zeptali, od kdy žije v lesích, otázal se, kdy vybuchla atomová elektrárna v Černobylu. To bylo poslední, co si ze světa pamatoval. Nikdy nepoznal internet. Za dvacet sedm let svého poustevničení promluvil jediné slovo, někdy v roce 1990 k náhodnému turistovi v lese. Řekl mu „ahoj“.
Autor článku, americký novinář Michael Finkel, má s lidmi v kritických situacích zkušenosti. Sám byl vyhozen z New York Times poté, co poněkud přibarvil reportáž o otrokářství na afrických kakaových plantážích. V bestselleru True Story popsal své rozhovory s Christianem Longo, mužem, který zavraždil svou ženu a děti a poté uprchl do Mexika, kde se rozhodl vydávat za novináře – a za svůj pseudonym si zvolil jméno svého oblíbeného žurnalisty z NYT, jehož jméno znělo.. Michael Finkel.
Svoji praxi s navazováním kontaktu s excentriky novinář zúročil i v případě „Poustevníka z Maine“, neboť byl jediným, s kým se Chris uvolil po svém zatčení promluvit. Příběh je samozřejmě poutavý popisem pravidelných poustevníkových výprav za proviantem. Knight se totiž neživil žaludy ani nechytal do oka zajíce, po nocích se vydával na zcela jiné lovy – s baterkou zlodějkou a sadou paklíčů obcházel několik hodin vzdálené chaty a letní domky, a v útrobách jeho tašky mizela celá balení sušenek, kávy, chipsů, toastů či sušeného masa.
O jídlo tedy postaráno měl. Jak se ale cítí člověk, který je zcela sám, který se od všech dobrovolně odstřihl?
„Zkoumal jsem sám sebe.“ řekl. „Samota zesílila mé vnímání. Ale s tím souvisela ošemetná věc – když jsem použil toto zesílené vnímání sám na sebe, ztratil jsem identitu. Bez diváků, bez nikoho pro koho bych musel něco předvádět, jsem prostě jen byl. Nepotřeboval jsem sám sebe nijak definovat, stal jsem se zcela nepodstatným. Měsíc na obloze putoval rychlostí minutové ručičky, roční období byla hodinová ručička. Už jsem neměl ani jméno. Nikdy jsem se necítil osamělý. Romanticky vzato – byl jsem naprosto svobodný.“
Podrobnou zprávu o Chrisových osudech najdete na linku dole, velmi zajímavá je i diskuse. Je to svým způsobem paradoxní: na facebooku sdílíme příběh člověka, jehož prožívání – existence bez diváků – bylo pravým opakem FB. Každopádně – „Libuje-li si někdo v samotě, je to buď divoké zvíře, nebo bůh.“ Aristotelés.
Přečtěte si na: The Last True Hermit
