Peklo jako finální destinace. Šestá pitva Michela Houellebecqa vychází ve Francii tento týden
Není pravda, že lidé jsou jedineční a každý si nese v sobě nezaměnitelnou výjimečnost; ve svém případě jsem každopádně žádnou stopu výjimečnosti nepozoroval. Je většinou marné unavovat se rozlišováním individuálních osudů a charakterů. Myšlenka jedinečnosti lidské osobnosti je stručně řečeno jen nabubřelá absurdita. Na vlastní život si vzpomínáme, píše někde Schopenhauer, o něco víc než na dávno přečtený román. Tak je to: jen o trochu víc.
(Platforma, 2001)
Mysleli jsme si, že v literatuře už nemůže přijít nic nového. Pak přišel Michel Houellebecq. Jeho romány Rozšíření bitevního pole, Elementární částice a Platforma udeřily každého do tváře svým vivisekčním přístupem k obavám a úzkostem, které existují v mysli člověka, přežívajícího v této době. Houellebecq nepíše satiru jako Heller. Neopájí se zoufalstvím a zlem, jako prokletí básníci. Neukazuje cestu, jako Dostojevský. Popisuje zoufalé stavy z pohledu někoho, kdo sám žije na dně, kam štěstí nikdy nedosvitne, a nemaluje na zeď veselé obrázky, že by se ze dna snad někdy chystal jinam. Peklo nepovažuje za mezifázi, ale za finální destinaci. Popisuje realitu s chladem odsouzeného válečného zajatce pitvajícího své zemřelé druhy v severokorejském internačním táboře. Paradoxně tak dodává čtenářům velkou sílu. Tím, že zoufalství popisuje jako zcela běžnou věc.
The Paris Review o jeho novém románu Soumission
Píše se rok 2022 a Francie žije ve strachu. Zemí zmítají tajemné potíže. Ve městech pravidelně propuká násilí, média ale každý případ záměrně zastírají. Všechno se zamete pod koberec, veřejnost nic neví… a šéf nově založené muslimské strany bude za pár měsíců zvolen prezidentem. Večer 5. července Muhammad Ben Abbes v druhých přímých volbách – první musely být kvůli mnoha a mnoha volebním podvodům zrušeny – s podporou socialistů i pravice snadno poráží Marine Le Pen.
Ženy druhý den zanechávají západního oblékání. Většina z nich začíná přes kalhoty nosit prosté dlouhé bavlněné šaty a pobízeny vládními dotacemi hromadně opouští zaměstnání. Mužská nezaměstnanost se přes noc propadá. V dříve drsných čtvrtích přes noc prakticky mizí kriminalita. University se islamizují. Nemuslimští učitelé, pokud nekonvertují a nepodrobí se novému režimu, musí předčasně odcházet na odpočinek.
To je svět, který si Michael Houellebecq představuje ve svém šestém románu Soumission (Odevzdání), který vychází tento týden. Máme ho číst jako mizerný novinový komentář, krvák pro volební rok nebo pokus velkého spisovatele prostřednictvím frašky vyslovit společenskou kritiku? V exkluzivním rozhovoru – prvním vůbec poskytnutém o tomto románu – Houellebecq vysvětluje, co jej vedlo k napsání knihy, která ve Francii již způsobila skandál – a to ještě nevyšla.
Kde jste vzal nápad na prezidentské volby v roce 2022, ve kterých se nakonec rozhoduje mezi Marine Le Pen a lídrem muslimské strany?
„Nu, Marine Le Pen mi přijde jako realistická kandidátka pro rok 2022 – i pro 2017… muslimská strana je víc…A v tom to celé vlastně je. Pokusil jsem se představit si sám sebe na místě muslima a uvědomil jsem si, že ve skutečnosti se nacházejí v naprosto schizofrenní situaci. Jelikož se muslimové celkem moc nezajímají o ekonomické záležitosti, jejich velkým problémem je to, čemu my už nějakou dobu říkáme problémy společnosti. Samozřejmě, pokud jde o ně, mají velmi daleko k levici a ještě dál k Zeleným. Jen si vezměte homosexuální sňatky a pochopíte, kam mířím, ale to samé platí napříč celým spektrem otázek. A člověk nechápe, proč by hlasovali pro pravici, tím méně pro krajní pravici, která je naprosto odmítá. A tak když chce muslim volit, co má dělat? Pravda je taková, že je v nemožné situaci. Nemá naprosto žádné politické zastoupení. Bylo by špatné tvrdit, že toto náboženství nemá žádné politické důsledky – má je. Když na to přijde, politické důsledky má i katolicismus, i když katolíci byli víceméně marginalizováni. Zdá se mi proto, že z těchto důvodů dává muslimská strana velký smysl.“
☽
Michel Houellebecq není aktivista, není to ani společensky zodpovědný člověk, jede si v camusovské tradici a nezajímá ho společenský dopad jeho knih, nejspíš ho zajímá pouze absolutní pravda toho co cítí a kterou dokáže popsat. Jeho nová kniha vzbudí vzrušené diskuse, které budou později marginální z pohledu, že za devadesát let už na planetě Zemi nebude nikdo z těch, kdo si příští týden Submission koupí a přečte.
Bral jsem věci tak, jak jsou: člověk je živočišný druh vyvinutý z jiných živočišných druhů trýznivým a strastiplným evolučním procesem; skládá se z hmoty rozdělené do orgánů, po smrti se orgány rozloží, přemění se v jednodušší molekuly; nezbude žádná stopa po činnosti mozku, po myšlení ani po čemkoli, co by mohlo být připodobitelné jakémusi duchu nebo duši.
(Možnost ostrova, 2005)
Krátce řečeno, se svým sociálním postavením mohu být spokojen. V sexuální oblasti je to horší. Poznal jsem více žen, vždy však na omezenou dobu. Protože postrádám krásu i jakýkoliv osobní šarm a často podléhám návalům deprese, neodpovídám ani v nejmenším tomu, co ženy hledají především. Proto jsem u žen, které mi otevřely svůj orgán, často cítil lehký odpor; v podstatě jsem pro ně představoval nouzové řešení, což, jak uznáte, není ideálním východiskem pro trvalejší vztah.
(Rozšíření bitevního pole, 1994)
Eccentric Club přeje Michelovi úspěch s novou knihou, těšíme se na její český překlad a přejeme mu pokud možno nějaké to štěstí v osobním životě. Jeho krutý realismus je facinující. Nicméně: Člověk, který nepočítá dopředu se zázraky, není realista (David ben Gurion).
Úryvky přeložili z francouzštiny Lorin Stein, z angličtiny Martin Mostek, celý rozhovor v The Paris Review najdete na odkazu níže.
Přečtěte si na: Exlusivní rozhovor s Michelem Houellebecqem v The Paris Review o jeho novém románu
