Eco: Foucaultovo kyvadlo

Na tento nejdokonalejší román Umberta Eca si vzpomenu vždycky, když potkám příznivce konspiračních teorií. Nikde nenajdete lepší přehled všech možných variant, jak je skrytě řízen svět. Úvod děje někomu může připomínat Dana Browna. Máme tu templáře, počítač uzamčený heslem, tajné společnosti a tajemné nebezpečí. Ovšem ve srovnání s Kyvadlem jsou Brownovy knihy čtením pro mateřské školky.

Foucaultovo kyvadlo je Moloch, Behemoth, Leviathan, obří stvůra složená z tisícovky částí, olbřímí komplex lidského vědění – filozofie, okultních věd, historie, přírodních mýtů. Kyvadlo je kniha pro ty, kterým nevadí číst v sáhodlouhých akademických traktátech a navíc jim rozumí. Pokud jím nejste, pak tato kniha není pro vás. Pokud vám chybí trpělivost, pak tuto knihu odložte. Pokud si ale libujete v intelektuálství, zajímáte se o věci, o kterých ostatní ani netuší a máte rádi komplexní příběhy, které vám rozšíří obzory až za hranice supralunárních sfér, pak nenajdete lepší knihu než Foucaultovo kyvadlo, doporučuje Ender.

Ta kniha je dokonalé antidotum a všichni čtenáři spikleneckých webů by ji měli povinně dostávat intravenózně. Závěr prozradit nelze, inspirující, byť v knize nikde nevyřčený, je Thomasův teorém: „Jestliže je určitá situace lidmi definovaná jako reálná, pak je reálná ve svých důsledcích.“

Zároveň však ono antidotum má řadu vedlejších příznaků v podobě nebezpečných myšlenek. Když čteme Eca, dochází nám, jak hluboce náboženské vlastně dvacáté století bylo. Komunismus nebyla sociální filosofie, jak se na něj při četbě Kapitálu snažíme nazírat – byl to apokalyptický kult! Vezměte si třeba jen text Internacionály: „Poslední bitva vzplála“ (…) „a výbuch zazní naposled“. Je to volání po konci světa, po příchodu božího království spravedlivých.

Stejně tak nacismus jako kult plodnosti a síly, ano, není to nic nového, psali o tom už Bergier s Pauwelsem, nicméně jejich postoj je stále i velmi vzdělanými lidmi považován za cosi okultně okrajového..

Co když ale ty Baumanovy přesně podle jízdního řádu jezdící vlaky, co když nebyly znakem degenerace lidské racionality, což když se v celé Modernitě a holocaustu mýlí, a přesnost vlaků naopak byla zoufalou snahou zdravého německého rozumu něčeho se držet tváří v tvář iracionálnímu kultu, který zaplavoval vše kolem?

Ve chvíli kdy Rus ve snaze zachránit si zdravý rozum sahá po lahvi vodky, Němec sahá po jízdním řádu.

Kolik takových kultů a antidot ale už v dějinách lidstva bylo? Neopakuje se všechno jen ve stále obměňujících se cyklech?