Žijeme už teď ve virtuální realitě?

Nová technologie – virtuální ztělesnění – konfrontuje naše chápání kdo a co jsme. Reportér Joshua Rothman z časopisu The New Yorker pohledem svého “já” poutavě uvádí počátky této technologie, představuje průkopníky, jejich motivace, a zároveň zevrubně popisuje zážitky, zvlášní pocity, i možné důsledky plynoucí z podstoupení mimotělních zkušeností.

Svůj první mimotělní zážitek měl Thomas Metzinger, když mu bylo devatenáct. Byl na desetitýdenním meditačním soustředění ve Westerwaldu, hornaté oblasti blízko jeho domova ve Frankfurtu. Po dlouhém dni meditace a jógy si dal kousek koláče a usnul. Když se probudil, cítil svědění na zádech. Zkoušel se poškrábat, ale nemohl – paže se zdály ochromené. Snažil se je přimět k pohybu, a to ho nějak posunulo nahoru a ven z těla, takže se mu zdálo, že se vznáší nad sebou samotným. Hleděl do místnosti a současně žasl a bál se. Zaslechl dýchat někoho dalšího a v panice se rozhlížel po vetřelci. Až mnohem později mu došlo, že to dýchání bylo jeho.

Metzinger byl v té době, na počátku osmdesátých let dvacátého století, studentem filosofie a zkoumal problémy mysli a těla na Goethově universitě. V Británii a Americe spolupracovali filosofové, počítačoví vědci, psychologové a neurovědci na novém pojetí mysli jako čistě fyzického systému vytvořeného mozkem. Na Metzingerově katedře byly takové teorie odsuzovány jako protilidské a „protofašistické“. Metzinger se sám považoval za radikála – vlasy měl po pás a byl hrdý na to, že byl při protestech proti americké armádě zasažen slzným plynem – ale také za racionalistu. Ponořil se do díla anglofonních filosofů, a nakonec dospěl k přesvědčení, že jeho duši vytvořil jeho mozek. Proto byl dvojnásob šokován svou mimotělní zkušeností, která se jevila nezvratně skutečná. Mohl se materialismus mýlit? Mohlo vědomí existovat imateriálně, mimo tělo? Napomínal se: jak jsem byl arogantní!

Metzinger začal číst o mimotělních zkušenostech. Dozvěděl se, že nějakou takovou zkušenost prožilo mezi osmi až patnácti procenty lidí v populaci – možná během noci, nebo po operaci – a že po tisíciletí lidé takové zkušenosti chápali jako doklady pro různé mystické teorie o duši. (Mnohé náboženské tradice zastávají, že existuje „subtilní tělo“, nebo nemateriální verze já, schopná cestovat prostorem). Mezitím občas večer poletoval po svém pokoji. Jednou v noci se pokusil použít vypínač (nefungoval), rozhodl se proletět oknem a navštívit svou přítelkyni, ale namísto toho se probudil. Metzinger začal experimentovat sám na sobě. Podle rad jiných „astrálních cestovatelů“ přestal v poledne pít tekutiny, upřeně hleděl na sklenici vody ve své kuchyni a pak spal se solí ve tvářích v naději, že se v noci vydá na cestu ke sklenici. Před menší operací svého anesteziologa přesvědčil, aby změnil medikaci, aby se probudil tak brzy, aby zakusil účinky ketaminu proslulého tím, že vyvolává mimotělní zkušenosti. Sůl žádný účinek neměla a z ketaminu měl hodiny nepříjemných fantasmagorických halucinací. Metzinger nemohl najít žádný způsob, jak vyvolat mimotělní zkušenosti na požádání nebo je systematicky studovat.

Psycholog Philip Johnson Ward vydal v roce 1983 knihu nazvanou Mental Models, ve které tvrdil, že lidé často myslí ne aplikováním logických pravidel, ale tak, že ve své mysli manipulují modely světa. Pokud chcete vědět, zda nějaký koberec bude ladit s vaší pohovkou, odpověď nededukujete – představíte si ji tak, že budete přestavovat nábytek na jevišti mysli. Při jedné bouřlivé diskusi u večeře v Tübingenu tvrdila psycholožka Susan Blackmore, která se mimotělními zkušenostmi zabývala, Metzingerovi, že ve skutečnosti se kolem svého pokoje nevznášel: „Nejspíš ses pohyboval kolem své mentální mapy, ve svém modelu světa,“ řekla. Metzinger si vzpomíná, že si tehdy myslel – tak to doprdele ani omylem ne. „Tyhle zkušenosti jsou příliš realistické.“ Až později se rozhodl, že Blackmore měla pravdu. Když četl Johnson-Lairda, začal přemýšlet, zda realita, jak ji zakoušíme, může být mentálním jevištěm – reprezentací světa, namísto světa samotného. Mít mimotělní zkušenost by mohlo být jako navštívit jeviště v noci, kdy se nepoužívá. Metzinger začal přemýšlet, jak bylo možné takové jeviště postavit. Některé vnitřní mentální systémy musí pracovat jako neviditelní, nevědomí vedoucí výpravy scény, kteří se starají o to, aby svědění svědilo, obloha byla modrá a tráva zelená.

Když Metzinger tyto teorie rozvíjel, měl také méně mimotělních zkušeností. Nakonec úplně ustaly, on téma odložil a stal se z něj eminentní filosof mysli. Pak se mu v roce 2003 ozval švýcarský neurověděc Olaf Blanke, který se naučil, jak lidem navodit mimotělní zkušenosti za jejich plného vědomí. Když Blanke léčil třiačtyřicetiletou ženu s epilepsií, aplikoval elektrický proud do jistých oblastí jejího mozku a ona prožila zkušenost, že se vznáší vzhůru a dívá se dolů na své tělo. Blanke našel mnoho podobných iluzí. Stimulace jiného místa v mozku vytvářelo dojem dvojníka stojícího na druhé straně místnosti, stimulace třetího vyvolávala „pocit přítomnosti“ – dojem, že se někdo vznáší poblíž, těsně mimo dohled. V nejistotě, jak tyto výsledky interpretovat, hledal Blanke v literatuře, a narazil na nějaké Metzingerovy články. Ideu mentálních modelů pak dovedli k jejímu logickému závěru. Metzinger napsal, že nejde jen o to, že bychom žili uvnitř modelu vnějšího světa. Žijeme také uvnitř modelů našich vlastních těl, myslí a našich já. Tyto „sebemodely“ ne vždy odrážejí skutečnost a mohou být přizpůsobovány nelogickými způsoby. Mohou například zobrazovat já, které existuje mimo tělo – mimotělní zkušenost.

Metzinger a Blanke se dali do hackování sebemodelu. Spolu s kognitivními vědci Bignou Leggenhager a Tejem Tadi vytvořili systém virtuální reality sestavený tak, aby vyvolával episody podobné mimotělní zkušenosti. V roce 2005 si Metzinger nasadil na hlavu displej virtuální reality – helmu obsahující pár obrazovek, jednu pro každé oko, které společně vyvolávají iluzi 3D světa. Uvnitř viděl svoje vlastní tělo stojící v místnosti zády k němu (bylo snímané kamerou postavenou šest stop za ním). Sledoval, jak ho Leggenhanger bouchá do zad. Metzinger bouchání cítil, ale tělo, kterému se to dělo, vypadalo, jako by stálo před ním. Měl podivný pocit, jako kdyby se vznášel v prostoru, nebo byl natažen mezi dvěma těly. Chtěl skočit úplně do těla před sebou, ale nemohl. Zdálo se, že uvázl mimo sebe samotného. Nebyla to úplně mimotělní zkušenost, ale byl to důkaz, že s použitím počítačové technologie lze sebemodely snadno manipulovat. Vznikla nová oblast výzkumu: virtuální ztělesnění.

Od roku 2010 do roku 2015 spolupracovali výzkumníci virtuální reality Mel Slater a Mavi Sanchez-Vives s Metzingerem a Blankem v projektu čtrnácti partnerů financovaném EU s názvem Virtuální ztělesnění a robotické znovuztělesnění. Jejich barcelonská laboratoř používala ponoření do virtuální reality k manipulaci tělesných modelů účastníků výzkumu s tím, že je přesvědčovala, že těla, která ve VR mají, jsou jejich vlastní (Slater a Sanchez-Vives jsou manželé, seznámili se na VR workshopu v roce 2001). „Žijeme v iluzi, že náš tělesný obraz je velmi stabilní, ale to je jen proto, že jsme se nikdy nesetkali s ničím jiným,“ řekla Sanchez-Vives. Lidé, kteří jsou zcela mimořádně vědomí svých těl – tanečníci, atleti, jogíni – mohou mít s přijetím virtuálního těla potíže, protože mají problém „pustit“. „Čím víc to ale děláte, tím je to snazší. Poté, co si to jednou dvakrát zkusíte, prostě se do toho zacvaknete.“ Během posledních pár let objevili Slater, Sanchez-Vives a další badatelé v oboru virtuálního ztělesnění pro tuto technologii terapeutická a edukační využití. Metzinger s filosofem Michaelem Maderym mezitím připravil návrh „etického kodexu“ virtuální reality soustředěný na ztělesnění, o kterém je přesvědčen, že z virtuální reality dělá médium podstatně odlišné od všech ostatních. Ztělesněná virtuální zkušenost, píší filosofové – nás může hluboce změnit. Může nás měnit způsoby, jimž sotva rozumíme, redefinovat „samotný vztah, který máme s naší vlastní myslí.“

Jakmile se počátkem osmdesátých let minulého století stala virtuální realita proveditelnou, představovali si badatelé vytváření výrazných, detailních halucinogenních světů. V pamětech Dawn of the New Everything vzpomíná průkopník VR Jaron Lanier, jak tuto technologii evangelizoval popisováním virtuální dvě stě stop vysoké ametystové chobotnice s otvorem v hlavě: uvnitř by byla chlupatá jeskyně s postelí, která vás ve spánku objímá. „Virtuální realita tahá za duši, protože odpovídá na pláče dětských let,“ napsal Lanier. Filmy Matrix později vyobrazily virtuální realitu tak přesnou, že nebyla k rozlišení od skutečného života. Dnešní nejpokročilejší VR hry kouzlí vizuálně bohaté vesmírné stanice (Lone Echo), pouště (Arizona Sunshine) a skalní stěny (The Climb). Cílem je přesvědčit vás, že jste někde jinde.

Cíl virtuálního ztělesnění je jiný: přesvědčit vás, že jste někdo jiný. To nevyžaduje nijak extra grafiku. Namísto toho je potřeba sledovací hardware – který umožňuje, aby vaše virtuální tělo přesně odráželo pohyby vaší skutečné hlavy, nohou a rukou – a pár minut pohybů podobným tai či před virtuálním zrcadlem pod vedením instruktora. Ve Slaterově laboratoři na Univesitad de Barcelona jsem si nasadil virtuální helmu a podíval se do jednoho takového zrcadla, kde jsem viděl tělo mladé ženy oblečené do džínů, trička a obuté do baletních cviček. Když jsem se pohnul, pohnula se i ona.

„Uvidíte určitý počet poletujících koulí a musíte se jich dotknout,“ řekl softwarový vývojář Guillermo Iruretagoyena.

Pár barevných koulí se objevilo poblíž mých rukou a nohou a já pohnul končetinami, abych se jich dotknul. Koule zmizely a na jejich místě se objevily nové. Poté, co jsem se dotkl nových koulí Iruretagoyena vysvětlil, že „fáze ztělesnění“ byla dokončena – ošidil jsem svůj mozek, aby si myslel, že virtuální končetiny jsou moje. Ze svého virtuálního já jsem neměl pocit, že by bylo nějak zvlášť skutečné. Kvalita virtuálního světa odpovídala počítačové hře z devadesátých let a když jsem se naklonil k zrcadlu, abych se svým já navázal oční kontakt, byla moje tvář plochá a jako z komiksu. Moje tělo, jako kdybych byl upír, nevrhalo stín.

Zprava jsem slyšel zvuk klíčů ve dveřích. Otočil jsem se a viděl chodbu. Na jejím konci vešel muž s tmavými vlasy a v béžovém svetru.

„Ty tlustá krávo,“ řekl hlubokým hlasem. „By ti ublížilo, kdyby sis vzala na sebe něco pěknýho?“

Vyrazil směrem ke mně. Podíval jsem se na sebe do zrcadla. „Na mně koukej!“ rozkřikl se. Došel k šatní skříni, uviděl můj mobil a hodil s ním o zeď.

Přihlížel jsem, jen tak ze zájmu. Bylo zřejmé, že je to virtuální osoba, nezastrašil mě o nic víc než obrázek na obrazovce. Pak byl blíž a blíž, pronikal do mého osobního prostoru. Ve skutečném životě jsem vysoký, teď jsem ale zjistil, že musím zaklánět krk, abych na něj viděl. Jak se nade mnou tyčil, odkláněl jsem se od něj a tajil dech. Cítil jsem, jak se mi rozbušilo srdce, sevřela hruď a na spáncích vyrazil pot. Cítil jsem se ve fyzickém ohrožení, jako by bylo v nebezpečí mé fyzické tělo. „Tohle není skutečnost,“ říkal jsem si. Přesto jsem cítil obavy.

Regionální katalánská vláda spolupracovala od roku 2011 s laboratoři na využití této simulace v nápravných programech pro muže páchající domácí násilí. V řízené studii provedené v laboratoři Sanchez-Vives psycholožkou Sofií Senfeld a publikované nedávno v Nature Scientific Reports, muži, kteří prošli simulací, značně lépe rozeznávali strach v tvářích žen. (Pachatelé domácího násilí mívají v tomto ohledu nedostatky). V posledních třech letech simulaci prožily stovky dalších mužů mimo laboratoř v širším nápravném programu. Předběžná data, která se Sanchez-Vives a Slater zdráhají publikovat kvůli malému vzorku, nasvědčují, že u mužů klesá míra recidivy. („Cítil jsem se ztotožněný se svou bývalou manželkou,“ vzpomínal jeden z mužů. „Myslel jsem si, že mě praští a rukama jsem si zakrýval tvář,“ řekl další.) Muži, kteří se jen dívali na video, nebo si vyzkoušeli jen VR simulaci bez podstoupení procesu ztělesnění, vykazovali méně takových poznání.

Slater, drobný, tiše hovořící Angličan kolem šedesátky, s mladickým chováním – mohl by být obzvláště klidnou inkarnací Doktora v seriálu Doctor Who – mě zavedl do kampusové kavárny. U stolu u okna se mi pokusil vysvětlit, jak může virtuální ztělesnění takových změn dosáhnout. „Nikdo doopravdy nerozumí tomu, co je tahle technologie zač, a jak je možné ji používat,“ řekl. „Na jisté úrovni mozek nezná rozdíl mezi reálnou a virtuální realitou. A postava na 2D obrazovce je úplně odlišná od takové, která je stejně vysoká jako vy a dívá se vám do očí.“

Slater a Sanchez-Vives s týmem různých spolupracovníků vytvořili mnoho simulací v jiném těle. Ukazují, jak usídlení v novém virtuálním těle může přinést významné psychologické posuny. V jedné studii jsou účastníci převtěleni do malé holčičky. Obklopeni plyšovým medvědem, houpacím koněm a dalšími hračkami se dívají, jak jejich matka přísně požaduje čistější pokoj. V psychologických testech se pak asociují s více dětskými charakteristikami (Když jsem si to sám vyzkoušel pod dohledem VR badatelky Domny Banakou, ohromila mě moje malá velikost a zastrašující, olympská výška, z níž mě oslovovala matka.) V další strávili účastníci asi deset minut v těle černé osoby, která se učila tai či. Poté se jejich výsledky v testu zaměřeném na odhalování nevědomých rasových předsudků významně posunuly. „Ty účinky nastávají rychle a zdají se být trvanlivé,“ řekl Slater. O týden později měli bílí účastníci pořád ještě méně rasistické postoje. (Výsledky měření rasových předsudků byly v Barceloně několikrát opakovány, rovněž tak jiným týmem i v Londýně.) Ztělesněné simulace zřejmě prokluzují pod kognitivním prahem a působí na asociativní, nevědomou část mysli. „Je to bezprostředně zkušenostní,“ řekl Slater. „Není to „Já vím“, ale „Jsem“.“

Slater předjímá prospěšné způsoby učení prostřednictvím virtuálního ztělesnění. „Představte si, že máte strach veřejně mluvit. Teď můžete zakusit ztělesnění jako Angelina Jolie a pronášet proslov před tisíci jásajících lidí,“ řekl. (Myslí si, že sebedůvěra, kterou pocítíte při ztělesnění jako Jolie vás bude následovat do vašeho skutečného těla.) V roce 2015 Slater a jeho tým pro výstavu v Centru soudobé kultury v Barceloně vybudovali virtuální realitu, v níž účastníci žili společně na psychedelickém tropickém ostrově, ztělesnění jako elegantní humanoidi připomínající modré Na’vi z filmu Avatar. Během půldruhé hodiny jejich virtuální těla zestárla a umřela, po smrti účastnici své virtuální životy uviděli ve formě flashbacku a pak vylétli vzhůru do tunelu bílého světla. Když si sundali helmy, dívali se pak na obrazovce, jak jim jejich krajané na ostrově staví památník. Lidé, kteří prožijí zkušenost blízkou smrti, z ní vycházejí s novými myšlenkami o smyslu života a Slaterova laboratoř studuje, zda virtuální smrt může mít podobný účinek. „Snažili jsme se hrát si s implicitní myšlenkou, že může existovat nesmrtelnost a že tento život je virtuální – jakoby, že až zemřeme, sundáme si své helmy a jsme v jiné sféře,“ řekl.

Virtuální ztělesnění není vždy povznášející. V roce 2015 vydala společnost Capcom hru Kitchen, hororový scénář pro virtuální realitu, kde je hráč přivázán k židli a nepříčetná žena ho bodne nožem do stehna. Ve VR hře Surgeon Simulator používají hráči elektrické vrtačky, pilky na kosti a další nástroje, aby zaživa pitvali humanoidního mimozemšťana, který se na operačním stole svíjí bolestí. Jako ve většině VR her, hráči v Kitchen nebo Surgeon Simulator se pohybují fantaskními způsoby a jsou nanejvýš napůl ztělesnění. I tak ale přední výzkumník VR ztělesnění na Stanfordu Jeremy Bailenson v knize Experience on Demand sděluje, že po provedení virtuální vivisekce se „prostě cítil zle. Zodpovědně. Použil jsem svoje ruce k násilí.“ Zmáčknout tlačítko bouchni nebo vystřel na herním ovladači a vidět výsledek na obrazovce, píše, „je zcela odlišná zkušenost“ oproti hraní VR hry v první osobě, do které je člověk ponořený a kde používáte virtuální ruce a paže k úderům nebo bodání do protivníka, nebo k namíření zbraně na něj a stisknutí spouště. Metzinger s Madarym ve svém etickém kodexu pro virtuální realitu předvídají, že „riziko psychického traumatu uživatelů trvale poroste s pokroky VR technologie.“ Metzinger věří, že virtuální zabíjení a sexuální násilí má být zakázáno. Má také obavy ze scénářů, které povzbuzují charakterové rysy, o kterých psychologové mluví jako o „temné triádě“: narcismus, machiavelismus a psychopatie. Obává se účinků VR Westworldu.

„Je nevyhnutelné, co se stane,“ říká Slater nad kávou.  „S tím, jak se bude VR šířit dál a dál, vznikne kolem ní morální panika, stejně jako tomu bylo s komiksy či s televizí. Bude to kořen všeho zla, a bude proti ní obrovská kampaň. Doufám, že si to společnosti uvědomují, protože se na to musí připravit.“ Slater, který vedl projekt Virtuálního ztělesnění a robotického znovu ztělesnění a spolu s dalšími badateli pracoval na Metzingerově etickém kodexu VR, má za to, že jistá opatrnost je na místě: „Virtuální realita bude docela rozšířená, i v domácnosti. A i když je tu virtuální realita s displeji nasazenými na hlavách ve víceméně nynější podobě už nějakých třicet nebo čtyřicet let, ještě nikdo v ní nestrávil celé hodiny, týden za týdnem, měsíc za měsícem. Nikdo neví, co se bude dít.“

Když jsme dopili kávu, zavedl mě Slater zpět do laboratoře. Byl nezvykle studený den a kampus byl ztichlý a prázdný. Jaron Lanier ve svých pamětech píše, že to nejlepší na VR nastává, když si sundáte helmu: poté, co jste byli ponořeni do poměrně plochého počítačově generovaného světa, člověk zjišťuje, že ve skutečném životě „jsou ty nejobyčejnější povrchy, levné dřevo, obyčejná hlína, po krátkou chvíli vyšperkovány nekonečnými detaily.“ Já byl, když jsme procházeli kampusem, okouzlen borovým jehličím a texturou betonu. Žasl jsem nad escherovskou dimenzionalitou schodiště a vločkami, které začaly poletovat mezi palmami.

Uvnitř jsem následoval Slatera nahoru po schodišti. Na odpočívadle jsme minuli vysokého humanoidního robota s výraznýma očima, jeho kovovou kostru bylo vidět pod bílou plastovou pokožkou. V blízké laboratoři mi psycholožka Laura Aymerich a robotik Sameer Kishore pomohli do přiléhavé velcrové kombinézy pokryté bílými plastovými tečkami. Nasadil jsem si sluchátka a VR helmu. Sluchátka byla tichá a helma temná. Pár minut jsem tam stál jen se svými myšlenkami.

„Omlouvám se,“ řekl Kishore. „Technické problémy.“

Pak helma ožila a já se ocitl na odpočívadle u schodů před laboratoří. Díval jsem se očima a slyšel ušima robota. Kishore vyvezl malé stojací zrcadlo, postavil je a já se v něm viděl. Moje tvář – robotova tvář – byla nyní k mému překvapení rozsvícena zevnitř a modře zářila.

Robotovy pohyby sledovaly moje, pohyboval jsem svými robotickými pažemi nahoru a dolů a hlavou doleva a doprava. Když jsem se podíval doleva, viděl jsem Slatera, stojícího u schodů, když jsem se podíval doprava, viděl jsem oknem do dvora, kde poletovaly vločky. Mezi mými a robotovými pohyby byla mírná prodleva a když jsem to postřehl, cítil jsem se napůl ztělesněný, jako kdybych to přehnal s pitím.

„Vizuální aspekt je silný, ale sensomotorický je konfliktní,“ řekl Kishore. „Pokud se pokoušíte pohnout hlavou a nehýbe se, vede to k narušení pocitu ztělesnění.“ Věnoval jsem mu pozornost jen napůl, fascinovaly mě totiž robotovy kovové ruce, které se zdály hýbat, když jsem jim k tomu dal pokyn svou vůlí. Oběma svými hlavami jsem přikyvoval.

V zorném poli se mi objevila Aymerich. „High five!“ řekla. Plácli jsem si. Přešla na mou druhou stranu. „Teď si potřeseme rukama,“ řekla. Potřásli jsme. Jelikož pocity z robotových rukou neměly, jak putovat do mých, byl to čistě vizuální zážitek. Aymerich odešla, pak se vrátila s mým kabátem. „Natáhněte ruku a dotkněte se svého kabátu,“ řekla. Zvolna jsem natáhl paži a díval se, jak moje kovové prsty sahají po látce. Když ji dosáhly, překvapil mě brnivý pocit ve špičkách prstů – fantomatický dotek.

„Něco cítím,“ řekl jsem. Soustředil jsem se na ten pocit. Bylo to skutečně tam – teplá, vířivá elektřina.

V osmnáctém století tvrdil filosof George Berkeley, že veškerá realita je v našich myslích. Samuel Johnson tuhle myšlenku nemohl vystát, prohlašoval: „Takto to odmítám!“ a kopl do kamene. O dvě staletí později k tomu básník Richard Wilbur napsal repliku:

Jen si, Same Johnsone, kopej do kamene, kosti si zlámej:
ale matná, mračná, je tahle věc s kameny

„Není to skutečné, ale na tom nezáleží,“ řekl Slater, který mě pozoroval. „V jistém smyslu je skutečná zkušenost.“

Fráze jako „skutečná zkušenost“ jsou pro Thomase Metzingera hádankou k rozlousknutí. Je mu teď šedesát a se svými krátkými ocelově šedými vlasy, strohými brýlemi a přísnou, tesanou tváří, štíhlý a v kondici, s mocnou, ostražitou bdělostí člověka, který po jednačtyřicet let dvakrát denně meditoval, připomíná německého Steve Jobse. „Musím vám vyprávět dlouhý příběh,“ řekl s jemným německým přízvukem. „Myslím, že v lidském modelu sebe sama je mnoho vrstev. Některé vrstvy, jako třeba vaše tělesné vjemy, které vypadají naprosto skutečné, jsou transparentní. Prostě se podíváte“ – ukázal k židli vedle nás – „a je tu židle. Další jsou neprůhledné, jako naše kognitivní vrstva. Když přemýšlíme, víme, že naše myšlenky jsou naše interní mentální konstrukty, které mohou být pravdivé nebo falešné.“ Metzingerova filosofická metoda byla zjistit, zda lze průhledné učinit neprůhledným. V knihách jako Being No One a The Ego Tunnel se snaží ukázat, že aspekty naší zkušenosti, které považujeme za skutečné, jsou vlastně „komplexními formami virtuální reality“ vytvářené našimi mozky.

Představte si, že sedíte v kokpitu letadla, obklopeni přístroji a ovládáním. Je to futuristický kokpit bez oken, místo předního skla je počítač zobrazující krajinu. V jakém přesně druhu letadla letíte? (Může to být Boeing 777 nebo Airbus A380). Jak věrná je krajina na obrazovce? (Možná software pro noční vidění proměnil noc v den.) Když přidáte plyn, cítíte hřmot motorů a slyšíte jejich burácení. Znamená to, že letadlo akceleruje – nebo mohou být tyto účinky simulované? Oba scénáře mohou být pravdivé. Můžete používat letecký simulátor nebo pilotovat skutečné letadlo. Podle Metzingerova názoru takhle žijeme své životy.

Přístroje v kokpitu letadla ukazují sklon, směr, rychlost, palivo, výšku, stav motoru a tak dále. Naše lidské přístroje ukazují složitější proměnné. Sdělují nám fyzická fakta: stav našich těl a končetin. Sdělují nám ale i mentální stavy: co vnímáme, cítíme a myslíme, jaké jsou naše záměry, vědomosti a vzpomínky, kde a kdo jsme. Mohli byste přemýšlet, kdo asi sedí v kokpitu a všechno řídí. Metzinger si myslí, že tam nesedí nikdo. „My“ jsme přístroje a naše vnímání vlastního já je souhrnem jejich ukazatelů. Na přístrojové desce je kontrolka s označením „Pilot přítomen“. Když svítí, jsme si vědomi sebe sama, zakoušíme, že jsme v kokpitu a sledujeme přístroje. Je snadné předpokládat, že pokud jsme při vědomí, kontrolka stále svítí. Ve skutečnosti je často vypnutá – během denního snění, během většiny našeho mentálního života, který je převážně automatický a nevědomý – a letadlo pořád letí.

Dvě fakta o kokpitu jsou obzvláště důležitá. První je ten, že když kokpit řídí letadlo, není sám o sobě letadlem. Je to jen simulace – model – většího, složitějšího a velmi odlišného stroje. Implikací této skutečnosti je to, že příběhy, které vyprávíme o tom, co se děje v kokpitu – „Zatáhl jsem za knipl“; „Sáhl jsem na můj kabát“ – jsou velmi odlišné od skutečnosti toho, co se skutečně děje se systémem jako celkem. Druhým faktem, který je těžší pochopit, je to, že nemůžeme vidět kokpit. I když konzultujeme jeho modely vnějších a vnitřních světů, nezakoušíme sami sebe, že to děláme, zakoušíme se, že prostě existujeme. „Nemůžete rozeznat svůj sebemodel jako model,“ píše Metzinger v Being No One. „Je transparentní: díváte se přímo skrz něj. Nevidíte ho. Ale vidíte jím.“ Naše mentální modely reality jsou jako VR helmy, o kterých nevíme, že je máme nasazené. Skrze ně zakoušíme naše vlastní vnitřní životy a máme vnitřní pocity, ze kterých máme dojem, že jsou hmatatelné jako kámen. Ve skutečnosti ale:

Nikdo nikdy nebyl nebo neměl já. Vše, co kdy existovalo, byly vědomé sebemodely, které nelze rozeznat jako modely… Právě nyní jste vy takovým systémem… Když čtete tyto věty, neustále si pletete sebe s obsahem sebemodelu aktivovaného vaším mozkem.

Když jsem před mnoha lety poprvé narazil na myšlenky vyjádřené v Being No One, myslel jsem, že jim rozumím. Četl jsem o lidech, kterým byly amputovány končetiny a přitom cítili přítomnost „fantomových údů“ a dávalo smysl, že to bylo kvůli tomu, že jejich tělesné modely nebyly v souladu s realitou. Přijímal jsem, že to samé může platit o našich vnitřních stavech – právě tak, jako osoba bez paže může zakoušet její přítomnost, tak může svobodnou vůli zakoušet i osoba, která ji nemá, protože její „sebemodel“ zahrnuje myšlenku volby. A přece mi plná síla těchto myšlenek nedošla, dokud jsem nenavštívil Slaterovu laboratoř. Když jsem byl ztělesněný jako robot, pocítil jsem fantomatický dotek – zdánlivě skutečný výsledek mého tělesného modelu – a to mě znervóznilo. Nepociťuji fantomatické doteky pořád? Kdykoliv jsem zakusil emoci, měl nějakou myšlenku nebo učinil rozhodnutí, nebyla to náhodou jen moje interakce s fikcí, příběhem, který mi můj sebemodel vyprávěl o nekonečně podivnějším, možná neosobním procesu odvíjejícím se v mém mozku? I můj vnitřní svět byl virtuální.

V jedné frankfurtské cukrárně – „Říká se, že sem vodil Adorno ženy, které sváděl, tady se odehrálo hodně historických konverzací!“ – Metzinger rozvedl implikace tohoto pohledu na existenci. „Víte, co je to „iluze kontroly“?“ zeptal se potměšile. „Když lidem řeknete, aby hodili kostkou a že jejich úkolem je hodit vyšší číslo, hodí kostkou silněji!“ Je přesvědčen, že představa, že máme věci pod kontrolou, je podobně iluzorní. A to včetně zkušeností, kdy se zdá, že ovládáme svou vlastní mysl. Zobrazování mozkové aktivity nám například ukazuje, že naše myšlenky na monitoru existují dřív, než si jsme vědomi, že je máme. Jak ale Metzinger říká: „pokud myšlenka překročí hranici mezi nevědomím a vědomím, máme pocit – tuhle myšlenku jsem způsobil já.“ Pocit vyvolání našich vlastních myšlenek je jen další vlastností sebemodelu – fantomatický pocit vyvolaný tehdy, když se výstup označený „myšlení“ přepne z „vypnuto“ na „zapnuto“. Pokud trpíte schizofrenií, může být tento výstup deaktivován nesprávně, a vy můžete mít pocit, že vaše myšlenky působí někdo jiný. „Mysl musí vysvětlovat sobě samé, jak funguje,“ řekl a rozpřáhl ruce.

Později Metzinger přemýšlel o svých zkušenostech s meditací. V jádru meditativní zkušenosti je výkon a kultivace mentální autonomie: když se mysl meditujícího toulá, všímá si toho a tento proces zastavuje a soustředění své mysli jemně vrací ke svému dechu. „Mysl říká: paprsek své pozornosti nyní přesouvám na tohle,“ řekl Metzinger. „Ale myšlenka „Měním směr toulání své mysli“ může sama být dalším vnitřním příběhem.“ Zaklonil se na židli a zasmál se. „Je možné, že duchovní úsilí o osvobození nebo odstup může vést jen k nové iluzi.“

Pohledem mě ujišťoval: „To neznamená, že nic není skutečné,“ řekl. „Neznamená to, že tohle je Matrix – simulace běžící na nějakém hardware. Znamená to ale, že nejste model, jste celý systém – fyzický, biologický organismus, ve kterém je sebemodel vyjádřen, včetně jeho těla, jeho sociálních vztahů a jeho mozku. Model je jen součástí toho systému.“ „Já“, které zakoušíme, je tedy menší a odlišné od celku toho, kým a čím jsme.

Ukazuje se že v tomto smyslu to, co děláme, nabývá subtilních těl a my také obýváme subtilní já. Pokud osoba existuje, cítí, že zná svět a sebe přímo. Ve skutečnosti zakouší model světa a obývá model sebe sama. Modely jsou myslí udržovány takovým způsobem, že jejich konstruovaná povaha zůstává neviditelná. Někdy ji ale lze zviditelnit a pak se – do jisté míry – mohou modely měnit.  Něco na tomto objevu je jakýmsi zklamáním: ukazuje se, že jsme méně podstatní, než bychom si mysleli. Může ale také být osvěžující porozumět konstruované, provizorní povaze zkušenosti. Naše vnímání světa a našeho já budí pocit reálnosti – jak by to také šlo jinak? – můžeme ale dospět k pochopení naší vlastní role v tvorbě zdánlivé reality. „Kompenzací stárnutí,“ napsala Wirginia Woolf v Mrs. Daloway, je to, že zatímco „vášně zůstávají stále stejně silné,“ získáváme „sílu, která dodává svrchovanou chuť existenci – sílu zmocnit se zkušenosti a pomalu ji na světle obracet.“

Ve ztělesněné virtuální realitě je někdy možné, abyste se zahlédli jako virtuální předmět, kterým skutečně jste. Ve Slaterově laboratoři mi dvě psycholožky, Solène Neyret a Tania Johnston, pomohly nasadit VR helmu. Den předtím mě oskenoval zobrazovací systém, ve virtuálním světě jsem se nyní díval do virtuálního zrcadla na virtuální verzi sebe sama, oblečenou do mého oblečení: modrá košile, šedé džíny, hnědé boty.

„Potřebuji, abyste přemýšlel o nějakém osobním problému, který ve vašem životě působí nějaké potíže,“ řekla Neyret, zatímco jsem procházel několika ztělesňovacími cvičeními. „Problém vysvětlíte Freudovi. Až pak přestanete mluvit, stisknete tlačítko“ – navedla mou ruku k ovladači – „a vejdete do Freudova těla. Pečlivě si naslouchejte, zkuste si dát nějakou radu.“

Virtuální svět se posunul. Seděl jsem u stolu v rozlehlém domě se skleněnými stěnami. Venku z prosluněného trávníku rostly polní květiny. Naproti mně seděl za svým stolem Sigmund Freud. Na mém stole bylo velké červené světlo. Přepnulo se do zelené.

Zastavil jsem se, protože jsem nevěděl, jak začít. „Moje matka je v pečovatelském domě a když mi lidé, kteří ji chodí navštěvovat, říkají, co je nového, cítím se provinile,“ řekl jsem.

Stiskl jsem tlačítko a svět se zase změnil. Teď jsem byl Freud. Díval jsem se na sebe – bílá košile, šedý oblek – a v blízkém zrcadle jsem pečlivě zkoumal svůj plnovous. Naproti mně seděl za stolem můj avatar, oblečený do modré košile, šedých džínsů a hnědých bot. Otevřel ústa, zase je zavřel. Složil ruce do klína a díval se na ně.

„Moje matka je v pečovatelském domě a když mi lidé, kteří ji chodí navštěvovat, říkají, co je nového, cítím se provinile,“ řekl mým hlasem.

Když jsem se na něj díval, cítil jsem fascinaci, zvědavost a soucit. Byl jsem to já? Vypadal jako nějaká jiná osoba – kdosi cizí. „Proč se cítíte provinile? zeptal jsem se jako Freud.

Stiskl jsem tlačítko. Teď jsem se seděl u stolu naproti Freudovi. Díval jsem se, jak se s nakloněnou hlavou dívá na mně. „Proč se cítíte provinile?“ ptal se. Jeho hlas byl divný – starší a hlubší než můj.

„Protože žiju daleko,“ řekl jsem, jako já.

Stiskl jsem tlačítko.

„Proč žijete daleko?“ zeptal jsem se jako Freud. „Má to dobrý důvod?“

Brzy jsem zapadl do rytmu. Mluvili jsme spolu s Freudem asi dvacet minut. Měl velký vhled, říkal věci, které jsem si sám v běžném životě nikdy neřekl. Když jsem sundal helmu, byl jsem pohnutý. Chtěl jsem si sám říct „Dobré povídání.“ Z jeho perspektivy jsem vypadal jinak: smutnější, obyčejnější a srozumitelný. Řekl jsem si, že si tu verzi sebe musím pamatovat.

Podíval jsem se na Slatera, který tam stál s Neyret a Johnson. „Myslím, že to přistupovalo k aspektům vás samotného, které potlačujete,“ řekl.

„Naprosto to mění úsudek, který obvykle aplikujete na vaše vnitřní myšlenky,“ řekla Neyret.

„Je to proto, že jste fyzicky vně sebe a vidíte se a slyšíte se mluvit,“ řekl Slater. „Váš přirozený instinkt, když někoho vidíte před sebou, jak popisuje svůj problém, je pomoci. To, že jste to vy, je tak trochu irelevantní.“

„Neměl jsem pocit, že si povídám sám se sebou,“ řekl jsem. „Měl jsem z toho pocit jako ze skutečné konverzace. Jak je to možné?“

„Možná máme mnoho já,“ řekl Slater a pozdvihl obočí.

Než jsem přicestoval do Barcelony, požádal jsem Slatera a Sanchez-Vives, zda bych mohl vyzkoušet virtuální mimotělní zkušenost. Později téhož dne, v jiné části laboratoře, jsem se posadil na židli, zatímco tři výzkumníci – Pierre Bourdin, Istaso Berberia a Ramon Oliva – připojovali k mým zápěstím a kotníkům senzory. Uvnitř VR helmy jsem viděl virtuální místnost s konferenčním stolkem a fungujícím krbem. Ve virtuálním zrcadle před sebou jsem viděl znepokojivý obraz: muže v černé přiléhavé kombinéze s očima skrytýma za VR helmou. To jsem byl já, jak jsem existoval v reálném světě.

„Na konferenčním stolku uvidíte nějaké tvary,“ řekl Bourdin.. „Objeďte je nohou.“

Slyšel jsem kliknutí počítačové myši. Tvary podobné hieroglyfům se objevily na stole a já je objel.

„Teď uvidíte poskakující koule,“ řekl Oliva. Klikla myš a kolem mého těla začaly poskakovat malé modré koule. Díky motorům jsem je, lehké a měkké, cítil, když se mě dotkly.

„Zkuste pohnout pažemi a nohama,“ řekl Oliva. Udělal jsem to, a koule pohyb následovaly.

Pár minut jsem seděl a užíval si svoje podivné okolí. Potom se můj pohled začal bez varování hýbat, táhl jsem se dozadu, ven ze sebe. Nejdřív jsem uviděl temeno své hlavy a pak svoje tělo zezadu. Začal jsem se vznášet ke stropu. Odtud jsem se díval na svoje tělo na židli, obklopené kroužícími koulemi. V mé mysli panovalo ticho. Té zkušenosti se nerovnala žádná myšlenka. Necítil jsem, že bych opustil tělo, cítil jsem se, jako by tělo opustilo mně. Když jsem si sundal helmu, Slater a Bourdin se na mně dívali. „Jaké to bylo?“ zeptal se Slater.

„Nevím,“ řekl jsem.

„Jak se cítíte?“ ptal se Bourdin.

„Divně.“

„Někteří lidé měli opravdu silné zážitky,“ řekl Bourdin. „Bývá křik. Chytají se židle.“ Odmlčel se. „Myslím, že vám to dává implicitní představu, že můžete své tělo oddělit od své duše. Je to o strachu ze smrti.“

Přikývl jsem, v rukou jsem držel helmu.

Ve Frankfurtu jsem své virtuální zkušenosti popsal u oběda v perské restauraci Metzingerovi. Chtěl jsem vědět, zda byly reálné. Byla moje virtuální mimotělní zkušenost reálná? A co pocit z doteku mého saka? Byla ta skutečná?

„Je to velká otázka, kdy slovo „reálné“ dává smysl,“ řekl Metzinger. Přemýšlivě nakrčil čelo. „Zajímavá možnost je, že celé rozlišování mezi reálným a nereálným je zavádějící.“ Ukázal na plamen svíčky mezi námi. „V budhistické metafysice existuje idea „prázdnoty“. Uvědomit si prázdnotu věcí znamená říci si: tohle není ani reálné ani neexistující. Naše vnímání svíčky se vztahuje k čemusi reálnému, v reálném světě. Ale tahle svíčka – ta kterou vidíme – je mentální obsah. A přece také neplatí, že zkušenost, model v naší mysli, je neskutečný. Je „prázdná“.  „Prázdný“ může být jejich způsob, jak říci, že je to jen virtuální model. „Prázdnota“ může být „virtualita“. “

Naslouchal jsem a mezi prsty mnul látku svého saka. Sako bylo skutečné, právě tak jako moje prsty. Ale přesný pocit saka mezi nimi, který existoval, pevný, ale v mé mysli matný – možná ten byl prázdný.

Metzinger si objednal perskou kávu a dostal ji na zdobeném stříbrném podnose. Mezi maličkými elegantními šálky téměř přetékajícími kávou byly datle poprášené cukrem. Naše číšnice nám dala pokyny v němčině. „Danke schön,“ řekl Metzinger. „Říká, abychom si vzali datli a pak doušek kávy, kvůli kontrastu sladkosti a hořkosti.“ Zkusil jsem datli, smetl si z prstů cukr a upil kávu. Měla pravdu.

Už se připozdívalo a my se vydali na procházku do parku. Metzinger cestou přemýšel, jak může virtuální realita tím, že změní, jak vnímáme sebe sama, ovlivnit náboženství a umění. „Můžete zakusit váš vjem sebe sama jako prázdný?“ zeptal se. „V tom smyslu, že není žádné já – žádné řízení? Ve svém vlastním životě zjišťuji, že takové stavy mívají svůj začátek a konec.“ Jeho přísné rysy rozvlnil úsměv. Zasmál se. „Víte, to co je nejvíc bezva na laboratoři Mela Slatera – seděl jsem v jedné místnosti ve VR. Praskal tam oheň, velké zrcadlo. A oni nezapnuli avatara. A tak se dívám dolů a tam žádné tělo. Židle byla prázdná. To se mi líbilo!“

Park byl tichý a krásný. Noc předtím pršelo a pískové cesty byly mokré. Slunce už bylo nízko a naše kroky křupaly v písku. Kluk na bicyklu projel louží, slyšeli jsme šplouchat vodu. Cítil jsem se unavený a vzrušený – plný myšlenek. Obloha byla modrá. Tráva zelená.

Přečtěte si na: The New Yorker - Are We Already Living in Virtual Reality?