O zabíjení virtuálních psů
Zabil jsem v Minecraftu tři psy. Pes se získá tak, že se najde vlk, a ten se pak krmí kostmi, dokud z něj nevyroste červené valentýnovské srdíčko, a pak je z něj váš pes. Bude dělat všechno proto, aby chodil všude za vámi a (jako skutečný pes) se vám poplete pod nohy, když se budete snažit něco stavět. Mimoto to jsou prostě zábavní společníci, a dokonce vám pomohou bojovat s obludami. Když budou už moc protivní, můžete na ně kliknout, a oni se posadí a budou navěky trpělivě čekat, dokud na ně nekliknete znovu.
Svoje první dva psy jsem utopil. Stavěl jsem most přes jezero, ale takový most, mezi nímž a vodou nezbýval žádný prostor. Pes dělal, co mohl, aby chodil za mnou, ale povrch mého mostu jej brzy uvěznil pod vodou. Nebyl tak chytrý, aby zpod mostu vyplaval, a než umřel a potopil se, vydal jen jedno naříkavé štěknutí. Mému druhému psovi se stalo přesně to samé, a právě díky téhle druhé epizodě jsem tuhle konkrétní psí vlastnost pochopil. Teď už vím, abych psy posadil, když stavím most. Nejsem si jistý, co se stalo se třetím psem, myslím ale, že spadl někam do lávy. Zase se ozvalo jedno štěknutí a po něm zasyčení. Psa nebylo.
Pokaždé jsem se cítil nepříjemně, i když jsem si samozřejmě uvědomoval, že byly zabity čistě virtuální entity. Část zármutku, který jsem cítil, byla jistě importována ze skutečného světa, ve kterém mám psy velmi rád, a dělám, co můžu, abych se vyhnul tomu, že bych je utopil nebo spálil. Nelze říci, že bych si ke svým virtuálním psům vytvořil smysluplný vztah, ale pokaždé jsem je rád viděl, když mě dohonili, a bylo mi trochu smutno, když jsem si uvědomil, že se mi už pod nohy plést nebudou. Myslím, že bylo správné, že mi bylo aspoň trochu nepříjemné, že jsem je zabil. Jak ale vůbec může existovat nějaké emoční nebo dokonce morální přilnutí k virtuálním postavám? Co může způsobit, že cítím jakoukoliv sympatii nebo starost vůči bytostem, které neexistují
Odpověď má zřejmě cosi společného s tím, jak jsou lidé obecně ustrojeni k vytváření pout k jiným bytostem. Z perspektivy evoluce je zřejmé, že je dobré, že si tvoříme silná pouta k lidským novorozencům. Je také dobré, že si naši předkové vytvořili silná pouta k domácím zvířatům, a to nejen proto, že je lze vycvičit, aby nám pomáhala. Domácí miláčci s námi sdílí i své bakterie, a oni starodávní lidé, jejichž zdravá konstituce jim umožnila přežít bakterie jejich domácích miláčků nám, svým potomkům, zanechali a odkázali silnější imunitní systém. Během času jsme tak byli utvořeni tak, abychom ty maličké chlupáče milovali. Tato obecná dispozice milovat zvířata se nejspíše přelévá i do našich setkávání s virtuálními zvířaty – a tak jsme začali cítit příchylnost i k nim.
Ale vysvětlení naší náklonnosti k virtuálním zvířatům tímto způsobem ještě nutně tyto vazby nemusí zmenšovat. Ostatně podobná vysvětlení vysvětlují, proč máme rádi maličké děti a psy – a dokonce i kočky – a my obvykle tyto pociťované povinnosti bereme velmi vážně. Pokud tedy nemáme nějaký velmi dobrý důvod starosti vůlí překovávat starost, kterou vůči virtuálním zvířatům cítíme, měli bychom brát vážně i tyto odpovědnosti. Velmi dobrý důvod k tomu, abychom takové starosti překonávali, ovšem existuje: na rozdíl od skutečných psů a koček, ti virtuální ve skutečnosti nic necítí. Nejsou o nic skutečnější než psi a kočky ve snech nebo komiksových knížkách. Proto i když k nim přirozeně můžeme cítit nějakou náklonnost, nemáme vůči nim žádné skutečné povinnosti. Myslet si, že k nim máme nějaké povinnosti, by bylo něco takového, jako bychom si mysleli, že si máme lámat hlavu s tím, jak se bude Snoopy cítit, pokud přestaneme číst Peanuts. Neexistuje žádná skutečná bytost, které by mohla být předmětem našich obav a starostí.
***
My lidé si tvoříme vazby k nejnepravděpodobnějším předmětům. Kdyby o tom snad někdo pochyboval, ať jen uváží, jak by se cítili, kdyby jim někdo řekl, aby zahodili svého plyšového medvěda.
Je to samozřejmě jen předmět, ale který nemá žádné myšlenky ani pocity. Nikdo mu skutečně neublíží, pokud by ho držel pod vodou, nebo ho hodil do jezera lávy. Přesto bychom nic takového nedělali jen tak pro nic za nic, protože jsme si ke svý plyšovým medvědům vytvořili vztah. Hodně jsme toho s nimi zažil – a držet je v náručí nám pomáhalo, abychom se cítili lépe. Nakonec z toho máme pocit, že jim, z vděčnosti a respektu, něco dlužíme. Když přijde čas se rozloučit, můžeme uvažovat o tom, že bychom je předali jiným dětem, pokud si můžeme být jistí, že plyšoví medvědi najdou dobrý domov. Na jedné rovině je tohle všechno samozřejmě hloupost. Ale tahle rovina pro nás není ani zdaleka tak důležitá, jako ta, na které to žádná hloupost není.
Když dojde na bourání staré školy, máme o cihly a maltu starost. V žádném případě je nepovažujeme za obdařené rozumem, myslíme ale na roli té budovy v našich životech – možná jsme tam chodili po chodbách, a naše děti také. Vyrůstali jsme tam, a měli ji rádi. Má, jak říkáme, „sentimentální hodnotu“, příliš často ale takovému označení předchází upřesnění „jen“. Ale o takové hodnotě žádné „jen“ neplatí. Nikdo z nás by nechtěl, aby byla sentimentální hodnota zbavena veškerého významu, i když si někdy uvědomuje, že ne nutné se s něčím rozloučit. V takových chvílích zaznamenáváme ztrátu, a taková ztráta nám často přijde jakýmikoliv jinými počty neměřitelná.
Není důvodu netvořit si pouta i k virtuálním místům a postavám, i když objekty tohoto druhu jsou relativně nové a tyto virtuální objekty obvykle, až na ty nejlepší případy, příliš dlouho nevydrží. Vezměme si příběh slizu Jerryho. Jeden významný hráč Minecraftu („CaptainSparklez“) zjistil, že za ním chodí mládě slizu s roztomilým úsměvem. Zdráhal se to zabít, a rozhodl se proto, že tomu postaví boudu a pojmenovat to „Jerry“. Jerry se nakonec, jak je údělem těchto tvorů, vytratil. CaptainSparklez a jeho stoupenci tím byli natolik zarmoucení, že Jerrymu jako památník postavili obrovský strom. Jistě, celá epizoda se do značné míry uskutečnila z radosti nad čirou pošetilostí, a podíleli se na ní hráči, kteří se prostě chtěli užít trochu legrace s myšlenou pietního vzpomínání na slizáka. Není ale sporu o tom, že jako základ pro všechnu tu legraci posloužilo jakési primitivní pouto. Není nemyslitelné, že by někdo cítil takový druh vztahu k virtuálnímu slizu – vlastně taková možnost vůbec dává základ podobnému žertu. A ještě teď slyším, jak CaptainSparlez s předstíranou vážností protestuje: „Jak si dovolujete dělat srandu z Jerrho?“ Ale ta vážnost není tak docela předstíraná. (Ať už si o tom myslíme cokoliv, můžeme si všimnout, že Jerry má vlastní fanoušky, kteří vytvořili speciální Jerryho mody a speciální hru s Jerrym. Jerry má i vlastní facebookovou stránku. Má víc přátel než já sám.
Jde tu o to, že si vytváříme vztahy a pouta k věcem, které nemají naprosto žádné city a ni práva, ale tím, že k nim přilneme, nabývají jistého morálního postavení.
Pokud vám na něčem opravdu záleží, pokud máte o něco opravdovou starost, pak já mám alespoň počáteční důvod brát vaše starosti na zřetel. (Ano, může tu vzniknout spoustu komplikací – „Co když mi opravu záleží na tom ohni, který právě zachvátil váš dům?“ – ale to základní přesto platí: je tu jakýsi počáteční důvod, i když ne nutně konečný nebo rozhodující důvod.) Měl jsem jakýsi vztah ke psům v Minecraftu, což je důvod, proč mi bylo líto, když umřeli. Kdybyste v multiplayeru přišli a z čiré zlomyslné radosti je rozsekali, zcela oprávněně bych tvrdil, že jste udělali něco špatného.
Nadto můžeme mluvit o poutech – i k virtuálním objektům – která bychom si tvořit měli, čistě proto, že to patří k tomu, abychom byli dobrými lidmi. Představte si, že bych v Minecraftu získal psa, který by mě provázel při mnoha dobrodružstvích. Dokonce bych mu při několika příležitostech dal k jídlu shnilé maso zombií. Pak by mě ale jednoho dne přestal bavit, a já ho rozsekal do nicoty. Většina lidí by myslím byla překvapená: „Proč jsi to udělal? Tak dlouho jsi ho měl, a staral ses o něj. Necítil jsi k němu žádný vztah? “ A já bych třeba odpověděl: „Ne, žádný vztah jsem necítil, vůbec žádný.“ „Ale to bys měl,“ zamumlali bychom. Prostě se nezdá správné necítit žádný vztah či pouto, i pokud je překonávají jiné ohledy. „Ale ano, nějaký vztah jsem k němu měl, ale moc se mi pletl pod nohy,“ zněla by alespoň trochu přijatelnější odpověď. („Ale stejně jsi ho nemusel zabíjet. Stačilo kliknout, a nechat ho navěky sedět…“).
Výňatek z How you Play the Game, překlad Martin Moštěk
