Racio

Emoce

Dětství s uměle inteligentní asistentkou

Dětství s uměle inteligentní asistentkou

Hlasem ovládaní asistenti, jako například Amazon Alexa, jsou poměrně nedávnou novinkou. Pro současné děti jsou už ale nejspíš nedílnou součástí života. Jak to může ovlivnit jejich dětství a výchovu? Povede to k onomu “hloupnutí”, na které si už teď část starší generace stěžuje? Nebo je to jen další krok ve vývoji, na který se dokáže společnost rychle adaptovat?

Rachel Metz, matku 4 leté Hanny, k tomuto zamyšlení vedlo právě zjištění, jak přirozené je pro Hannu interagovat s Alexou. Její dcera by se dala popsat jako early-adopter, ve svých 4 letech dávno nemá problémy komunikovat s Alexou a ovládat ji pomocí hlasu.

Stejně jako s každou jinou novou technologií se i zde objevují obavy, jestli snadno dostupná umělá inteligence nakonec nebude ve výchově spíš na obtíž. Děti by mohly zlenivět – vždyť brzo bude možné, aby jim Alexa pomáhala s domácími úkoly, dělala za ně některé domácí práce a mnoho dalšího. Další věc, která by mohla mít nepříznivý vliv, je zvyk na komandování robotického posluhovače a s tím spojený nedostatek trpělivosti.

Rachel vnímá možná úskalí tohoto brzo utvořeného vztahu, ale celkově to nevidí až tak černě. Předpokládá, že výhody těchto systémů spíše převáží jejich potenciální nevýhody. Už teď dokáže Alexa odpovědět na mnoho (i malicherných) otázek, zprostředkovat moře informací, pomoci s učením, trénovat komunikaci, či prostě zabavit pomocí her. A to je teprve začátek.

Zajímavé je, jak děti o těchto asistentech přemýšlí – třeba Hanna si myslí, že Alexa je “druh robota”, který “žije“ v našich domovech, ale není to člověk. Nicméně prý má city – cítí se buď dobře, nebo špatně. A bylo by jí líto, kdyby od nich Alexa odešla. To tak nějak znamená, že se k Alexe musí chovat hezky, sama ale úplně nedokáže vysvětlit proč.

alexxa

Podle Cynthie Breazeal, výzkumnice a ředitelky Personal Robots Group na MIT Media Lab, takováto antropomorfizace technologií u dětí není nic nového. Co ale je nové je způsob, jakým k tomu dochází. Podle ní by přímá komunikace s podobnými systémy už od tak útlého věku mohla pomoci lépe budovat sociální schopnosti. Rozhodně třeba víc než sociální sítě, kde člověk nemá přímý kontakt, a kde si tedy dovolí pod rouškou jakési anonymity napsat o dost víc, než by jinak opravdu řekl.

Prozatím jsou zde ale i jiné limity, Alexa pořád není dokonalá – dost často nepochytí naše pokyny a možnosti konverzace také nejsou neomezené. Hanna se takto několikrát dostala do bezvýchodné situace, kdy si s kamarádkou Alexou nerozuměla, protože Alexa nevěděla, co po ní Hanna chce. To by se ale dalo vyřešit tím, že by Alexa lépe komunikovala čemu přesně nerozumí a jaký má přesně problém.

I přes to všechno Hanna netráví s Alexou moc času a bez váhání ji vymění za někoho, s kým si může hrát a pobíhat po zahradě. To podporuje myšlenku jednoho z dalších výzkumníků, který si myslí, že díky dětství s Alexou budou pro Hannu technologie prostě jen více přirozené a méně rozptylující – že pro ni v podstatě zapadnou do pozadí a přestane je vnímat, dokud od nich znovu nebude něco potřebovat.