Aplikace pro tělo (New Media Art 4 – Kyborg)
Představte si, že vejdete do supermarketu a slyšíte hudbu, která se neline z ampliónů ani ze sluchátek. Zní vám v hlavě, když procházíte kolem regálů plných barevného zboží – sekce drogistického zboží a úklidových prostředků je jako jedna velká diskotéka. Připadá vám to jako divný sen? Vítejte v realitě Neila Harbissona, první oficiálního kyborga.
Neil Harbisson se narodil barvoslepý. Nikdy neviděl barvu, jeho svět jsou stupně šedi. Přesto začal studovat výtvarné umění – měl speciální povolení neužívat ve svých pracích barvu. Také se oblékal jen do černé, bílé a šedé. Zároveň studoval hudbu, své první klavírní kompozice skládal už v 11 letech. Život mu radikálně změnilo jedno setkání, jak už to tak bývá. V roce 2003 navštívil přednášku Adama Montandona o kybernetice a poté zavedli řeč a domluvili společný projekt. Šlo vlastně o poměrně jednoduchý nápad – senzor, který překládá barevné frekvence do zvuku. Harbisson se naučil nazpaměť zvuk každé barvy a naučil se je rozlišovat. O rok později se rozhodl připevnit senzor permanentně k hlavě.
První oficiální kyborg světa
Peter Keše, softwarový vývojář, vylepšil senzor tak, aby vnímal i barevné odstíny. Matias Lizana zase vylepšil software tak, aby se vešel do malého čipu. Anténa pak byla Harbissonovi implantována přímo do lebky (protože bioetická komise zákrok odmítla, provedli ho lékaři anonymně). Ve stejném roce mu nebylo dovoleno obnovit si britský pas, protože jeho fotografie byla zamítnuta – úřad nechtěl povolit, aby na ní měl elektronické zařízení na hlavě. Harbisson sepsal žádost, v níž trval na tom, že anténa je součástí jeho těla. Po týdnech jednání bylo jeho žádosti vyhověno, a on se tak stal prvním oficiálním kyborgem na světě.
On sám se cítí být kyborgem od chvíle, kdy spojení mezi anténou a jeho tělem vytvořilo nový smysl – od chvíle, kdy začal mít oblíbené barvy a kdy se mu začaly zdát barevné sny. Barvy, které slyší ve snech, totiž neprodukuje elektronické zařízení, ale jeho vlastní mozek, který musel přijmout nový senzorický aparát a vytvořit si novou škálu vjemů.
Vypadá jinak, než jsme si kyborgy vždycky představovali. Je útlý, štíhlému obličeji dominuje výrazný nos a jeho účes připomíná páže. Kromě antény připevněné k hlavě je na něm divné ještě výstředně barevné oblečení. Jak říká (například v působivé TED přednášce), od té doby, co slyší barvy, neobléká se tak, aby vypadal dobře, ale aby zněl dobře – například kdyby musel jít na pohřeb, oblékl by se tak, aby zněl jako B Moll – to jest do tyrkysové, fialové a oranžové.
Postupem času přišel na to, že nemusí vnímat jen barvy viditelné normálním okem, ale i ty neviditelné jako infračervenou a ultrafialovou (což se v době detektorů pohybu a ozónových děr hodí). Funguje to ale i naopak – totiž, že vnímá v barvách hudební skladby anebo třeba proslovy – a tak vytváří barevné kompozice Mozartových skladeb (ty jsou hodně žluté), či Hitlerových projevů.
V roce 2007 začal stopovat po Evropě, aby našel barvy typické pro různá města – zjistil, že Monako je azurově modré a lososové, Bratislava žlutá a tyrkysová, nebo třeba Andorra tmavozelená a fuchsiová.
Mezi jeho další projekty patří například série zvukových portrétů. Poslouchá barvy konkrétních tváří, které si zapisuje do speciálního notového papíru s 360 liniemi. Ve své sbírce má třeba Toma Cruise, Woody Allena, Philipa Glasse, Al Gorea, nebo třeba Steve Wozniaka a mnoho dalších celebrit. Je to zvláštní, říká, jak někteří lidé vypadají dobře a znějí špatně (a naopak) a pak také, jak se někteří lidé podobají, i když to na první pohled vůbec nevypadá – třeba princ Charles zní kupodivu velmi podobně jako Nicole Kidman.
Svou úlohu kyborga bere Harbisson vážně. V posledních letech sbírá nejrůznější ocenění (v roce 2013 byl zařazen, například spolu s Yoko Ono a Marinou Abramovič, mezi tvůrce nejvíce šokujících performancí), vystupuje na konferencích a v televizních pořadech, natáčí se o něm film. V roce 2010 založil, spolu se svou spolupracovnicí, tanečnicí a choreografkou Moon Ribas, Cyborg foundation – první nadaci pro kyborgy, která má za úkol podporovat rozšiřování stávajících a vytváření nových smyslů a typů vnímání napojováním technologií na lidské tělo. Jeho vlastními slovy, pokud chceme, aby byl život víc vzrušující, měli bychom přestat přemýšlet o nových aplikacích pro chytré telefony – měli bychom začít vyvíjet aplikace pro naše těla.
A mimochodem, nemusí jít jen o lidská těla.
Viděli jste pohádku Vzhůru do oblak? Jsou tam psi s obojkem, který překládá štěkání do lidské řeči – a přesně takový obojek už není jen fantazií. Ve skutečnosti je ještě lepší – set No More Woof překládá mozkové vlny do slov, takže si domácí mazlíček jen pomyslí a může s páníčkem hladce komunikovat.
Takže se možná brzy dočkáme toho, že na nás psi v parku budou pokřikovat: naval šunku z bagety! A jak dlouho asi bude trvat, než hacknou aplikaci pro donášku do domu… Zkrátka věk kyborgů bude ještě, jak se zdá, plný překvapení a soupeření v takových oblastech jako je design nejpodivnějšího smyslu, který si dokážeme vymyslet a vnímání věcí, které (lidské) oko (či ucho, anebo jazyk) nikdy dosud nebylo schopno poznat. Je to vzrušující, je to plné příslibů a není to bez nebezpečí – ostatně, která vzrušující činnost je?
Zkusili jste někdy přemýšlet o tom, jaký smysl byste si rádi vytvořili nebo rozšířili?
