O podivuhodném přátelství lidí a hyen

Řeknete-li o nějakém člověku, že je hyena, nelze to považovat zrovna za vyznamenání. „Lidský hyenismus“ je společensky odsuzován. A přesto mají lidé a hyeny společného více, nežli jsme si často ochotni připustit.

„Baby, Jalla, Koti!“ zavolá Abbas do tmy, která střeží hradby Hararu v sedmi posvátných kruzích a poté na čas zmlkne. V rozptýleném kuželu světla se objevují nahrbené a mátožné stíny hyen, které – jedna po druhé – vystupují z říše nestvořena…

O (špatné) pověsti hyen

Když se antropologové snaží pochopit chování našich vývojových předchůdců, zpravidla se obracejí na žijící lovecko-sběračské společnosti, případně na naše „nejbližší příbuzné“, lidoopy. V tomto ohledu živoří hyeny na okraji zájmu, a pokud bychom jejich status vztáhli na lidskou společnost, pak se nejspíše podobají někdejším rasům, antouškům či pohodným, kteří coby „nečistí“ žili za branami novověkého města, likvidovali uhynulá zvířata, případně odchytávali nemocné či toulavé psy a kočky.

: (Brána, kterou do Hararu – coby první Evropan – vjel dobrodruh a cestovatel Sir Richard Francis Burton ( 1821 – 1890). Jugol, opevněné centrum Hararu, si podnes uchovalo svůj středověký (raně novověký) ráz, který umocňuje téměř všudypřítomnost hospodářských zvířat (více viz např.: http://www.national-geographic.cz/clanky/segregaci-od-zvirat-lide-dovrsili-v-polovine-minuleho-stoleti.html#. ). Hyeny, coby komensálové, přicházejí ke „společnému stolu“ zpravidla v noci, ale v některých částech Hararu je možné se s nimi setkat i ve dne či v podvečer.)

Odpudivost, zákeřnost, zbabělost a krutost jsou ostatně vlastnosti, které jsou hyeně v rámci euroamerického kulturního okruhu připisovány Biblí i Disneyho Lvím králem. Dokonce i na „domácí půdě“ afrického kontinentu jsou hyeny povětšinou nenáviděné, pomlouvané, opovrhované i obávané a vysmívané pro svou údajnou neohrabanost a hloupost. Folklorní legendy hyeny nezřídka ztotožňují s čarodějkami, které za typicky potměšilého a bláznivého smíchu unášejí v noci matkám děti a ze zadků jim šlehají plameny. A nejen to: prostřednictvím výkalů jsou tito sršatí nekrofágové údajně schopni znovu navracet mrtvé do života, přičemž tito nevítání revenanti svému okolí programově škodí.

Kdo by tedy čekal, že s hyenami můžeme mít společné základy sociálního chování a inteligence?

: (Sufi Abadir, “ otec zakladatel“, přišel do Hararu (tehdy složeného ze sedmi vesnic v horské krajině) z Jemenu, místní obyvatele obrátil z animismu na islám a rovněž „ochočil“ divoké hyeny “, které se staly „abadir hokolo“ (rovnoprávnými obyvateli Hararu – pozn. aut.). V „navazování vztahů“ s hyenami pokračoval i Emir Nur, který mj. v době své vlády (1550 – 1567) zbudoval proslavené hararské hradby / jeho hrobku můžeme vidět na snímku/.)

Chytré, pružné, učenlivé

Hyeny skvrnité (Crocuta crocuta), s nimiž žijí obyvatele Hararu „v symbiotickém vztahu“ po dlouhá staletí, jsou ojedinělá a v mnohém podivuhodná zvířata, jejichž výstřednost se neomezuje pouze na všeobecně vyhlášenou síly stisku robustních ozubených čelistí, kterými jsou schopny drtit i dlouhé kosti žiraf na kostní moučku.

Nápadný a dříve za hermafroditismus zaměňovaný je především ztopořitelný klitoris hyeních samic, co do velikosti srovnatelný se samčím penisem, kterým dokonce rodí i mláďata. Těm je již v děloze hormonálně předávána silná „vůle k moci“, takže od narození vidí, mají zuby a díky vysoké hladině testosteronu a stupni rozvinutosti jsou tito „rotvajleři na steroidech“ připraveni se o své „místo na světě“ (sociální postavení) rovnou porvat.

: (Hyena skvrnitá je přirozeně dominantní a krmení se snadno zvrátí v jejich prospěch. Přestože se jedná o člověku nepříbuzný druh (hyena je příbuzná spíše dnešním mangustám, pozn.aut.), k sblížení obou sou/druhů došlo prostřednictvím tzv. konvergentní evoluce.)

Dominantní tón smečky udávají (alfa) samice, které jsou obecně větší i sociálně průbojnější než samci, kteří mají obecně nižší sociální postavení. Aby toho nebylo málo, hyeny – na rozdíl od cca 85 procent suchozemských masožravých savců – nežijí mimo období páření či odchovu mláďat samotářským životem. Jejich společenství je také mnohem větší a komplexnější, nežli ta již zmíněných lvů či vlků. Čítá cca 40–90 jedinců, kteří se pružně přeskupují do menších klanů, tvořených i nepříbuznými jednotlivci. Tyto sociální struktury (fission – fusion), jsou typické například pro šimpanze, orangutany, ale i lidi. Hyeny si v jejich rámci vyvářejí důležité společenské aliance a spolupracují při lovu, obraně či odchovu mladých. I díky tomu patří hyeny k nejrozšířenějšímu druhu sociálních masožravců v subsaharské Africe a jejich sociální inteligence předčí šimpanze v řešení kooperativních problémů: „Hyeny skvrnité mají mimořádnou schopnost vypořádávat se s nároky života v proměnlivém prostředí a jako top predátoři zvládají uživit i tak hustou populaci navzdory obrovským energetickým nákladům,“ podotýká antropoložka Jennifer E. Smith.

Hyení facebook

Sociální síť hyen má limitovaný „počet přátel“, kteří se mezi sebou vzájemně rozpoznají, a co do počtu členů se blíží skupinám, v nichž žijí paviáni či makakové. V Hararu je však nutné do „hyeního facebooku“ započítat i místní obyvatele, s nimiž žijí ve spojení po dlouhá staletí: podle ústní tradice jsou hyeny – coby messengerové – schopné převzít „informace od svatých“ (ochranných patronů města – pozn. aut.), a komunikovat je obyvatelům města.

„Hyeny dokáží spolehlivě předpovídat nejrůznější katastrofy, války a především něčí smrt,“ dosvědčuje Yusuf, „hyena – man“ z povolání od roku 1994, který se jednoho podvečera přidal k pravidelnému vyprávění o hyenách, jež spolu s jeho synem rozvíjíme pod rozložitým fíkovníkem, na posvátném „trůnu“ Aw Ansar.

: (Abbas a jeho žena Naime.)

Abbas byl dokonce párkrát svědkem toho, kdy se na jeho otce obrátili s léčbou člověka, jehož se zmocnil „džin“, a nedokázali jej vyléčit duchovní vymítači za pomoci předčítání vybraných pasáží Koránu, ani moderní medicína. Na nekontrolované výbuchy vzteku, záchvaty šílenství, mluvení neznámými jazyky či manicko-melancholický koloběh nálad, zabralo až vykuřování „kadidlem“ vyrobeným z usušeného hyeního trusu (dle lokálních pověr jsou hyeny schopné zlého jinna vycítit, chytit, a sežrat, podobné se tudíž léčí podobným, a to „nejnižší“ prostupuje do oblasti „nejvyšší“).

: (Waraba nudul – malé branky v městském opevnění, které dal zbudovat Amir Nur (1550 – 1567), aby se hyeny mohly v noci snadno dostat dovnit, chytat jinny a likvidovat živočišné zbytky na trhu s masem.)

Soužití hyen s obyvateli Hararu je svého druhu výjimečný příběh, který vyrostl ze specifického životního prostředí a zemědělsko – pasteveckého způsobu obživy. Není však bez zajímavosti, že se naši předchůdci z rodu Homo (zejména Homo habilis, pozn. aut.) adaptovali na obdobné ekologické a sociální prostředí, které bylo vlastní hyenám, v průběhu tzv. konvergentní evoluce. V jejím rámci dochází k tomu, že se jinak nepříbuzné druhy vzájemně sbližují a připodobňují pod podobnými selekčními tlaky, kterými mohou být podobné prostředí či styl života.

: (Harar je 4. nejdůležitější centrum islámu, avšak namísto fundamentalismu zde spíše vládne hédonismus: kromě symbolického vztahu místním k hyanám je typické žvýkání khatu. [Čat] je nejen ideální rostlinná droga pro chit – chat, ale rovněž představuje spiritus agens veškerého sociálního života Hararu.)

Naši vývojoví předkové se tak „paradoxně“ díky tomu, že se chovali jako hyeny, stávali lidštějšími.

„Rozmnožovací pružnost hyen skvrnitých spolu s kvalitou potravy a podílením se na výchovné péči překonává většinu žijících masožravců, podobně jako kdysi ranní zástupci rodu Homo překonali šimpanze či gorily. Díky životu v podobně velkých a složitých společenstvích i u nich došlo k vývoji velkého a výkonného (sociálního) mozku,“ předpokládá antropoložka J.E. Smith. Pra/lidé podobně jako hyeny společně lovili, občas se dělili o zdechliny, bránili se proti predátorům a společně vychovávali mladé. „Pokud se na hyeny budeme dívat bez předsudků, můžou nám pomoci porozumět i původu naší inteligence, sociální spolupráce a učení,“ přibližuje možnosti dalšího výzkumu zooložka Rachel E. Holekamp, která hyenám zasvětila kus svého vědeckého života.

(foto (c) MJ)