Amišovský čas
Žijí na Floridě, v Ohiu a v Pensylvánii 21. století a nepoužívají elektřinu. Nepoužívají auta, protože negativně zrychlují životní tempo. Telefon nepoužívají, protože zabraňuje v kontaktu mezi lidmi. Je tohle snad budoucnost lidstva? Malé komunity, biopotraviny, pomalý čas?
Arielle Zibrak na serveru Avidly (Los Angeles Review of Books) přemýšlí o tom, zda je životní styl Amišů alternativou k technooptimistické vizi západní civilizace, a zda dokonce nepředstavují budoucí podobu společnosti tak, jak se v současné době posunuje směrem k biopotravinám, pomalému času a většímu důrazu na prožívání přítomného okamžiku.
Protože čím jsou nám Amíšové sympatičtí? Tím, že nám připomínají staré dobré časy. A všechny současné moderní trendy – jako jsou cyklistika, energetická soběstačnost malých domků, pěstování vlastních potravin, meditace a seberozvíjení – vedou tím samým směrem.
Když jsem se před časem zrovna přestěhovala z východního pobřeží do Ohia, rozhodla jsem se strávit Silvestra s Amiši. Tedy, ne přímo s Amiši, ale v místě, kde Amišové žijí: v Amish Country, druhém největším turistickém lákadle v Ohiu podle propagačních brožurek. Amišové ovšem Nový rok neslaví, ani Vánoce neslaví pětadvacátého prosince. Slaví „staré Vánoce“, které jsou později, v lednu, a to zřejmě vystihuje hodně z toho, co Amišové dělají: není to to, co dělají Angličtí (English). (English je pro Amiše přídavné jméno, podstatné jméno je „Englisher“). Mají jinak rozvržený čas.
Je těžké Amiše neromantizovat. Mají lahodné jídlo. Chodí kouzelně ustrojení. „Ty čepce! Ty vousy! Ty košile s širokým zapínáním!) a jezdí v malých černých bryčkách na velkých vozových kolech tažených koňmi, které patří do prostších časů. I to říkají propagační brožurky, a i to je svým způsobem pravda.
Ale celá tahle záležitost s kočáry a čepci, zdání navzdory, není založena na zcela daných a pevných pravidlech. Zdánlivý zákaz technologií je překvapivě prostupný. I když neužívají elektřinu, mají někteří z nich ve svých domech baterie pro malé domácí spotřebiče. Mnozí užívají šicí stroje na baterie nebo kapesní svítilny. Některé jejich bryčky mají kvůli bezpečnosti zadní blinkry jako motorky či kola. V každém případě není nikde psáno, že Amiš nemůže mít blinkry na bryčce nebo mixér. I když je pro ně Bible posvátná, o tom, které technologie je přijatelná, nerozhodují podle žádného textu.
Zakázané technologie
Namísto toho zvažují přínosy technologie proti újmám v setkáních, a předáci církve zvažují, jak zapadají do „ordnung“ – souboru neustále aktualizovaných pravidel, která řídí všechny stránky jejich života. U Amišů je primární vztah mezi jednotlivcem a Bohem, sekundární vztah mezi jednotlivcem a rodinou, a terciální vztah mezi jednotlivcem a komunitou. Pokud se zdá, že technologie ohrožuje kterýkoliv z těchto vztahů, musí pryč. Zákaz počítačových her nebo používání internetu proto nevyžaduje žádné velké přemýšlení. Amišové nemají školní rodičovské schůzky o šikaně na sociálních sítích, ani své děti nemusí posílat do léčebných táborů kvůli závislosti a World of Warcraft. Tohle potlačují v zárodku. Podobně cítí, že telefony zabraňují kontaktu tváří v tvář. Když nemáte telefon, vezmete bryčku a jedete navštívit svou širší rodinu nebo sousedy. Když jste doma, trávíte čas s lidmi, kteří žijí ve vašem domě.
Další technologie jsou zakázané z méně zřejmých důvodů. Normou je ruční zemědělské vybavení. Je za tím podobná úvaha jako za logikou dávající přednost bryčkám před auty: jde o negativní důsledky zrychlování životního tempa. Jak říká jedno amišské přísloví, líné ruce jsou čertovo hřiště, vynaložení velké části svého času na manuální práci tak dává jistý smysl. Nenudí se a nejsou ničím posedlí. Vybírají si delší cestu, mlátí obilí a stloukají máslo. Mají rádi trampolíny, kolečkové brusle a deskové hry. Amišské romantické novely neexistují. Randění se nedoporučuje – mají dokonce tradici nazývanou „dvoření v posteli“, která v zásadě vypadá tak, jak se jmenuje. Ve floridské Saratose je velká amišská komunita, kde je hlavním dopravním prostředkem zvětšená trojkolka. Amišové z Pensylvánie a Ohia tam někdy jezdí na dovolenou nebo se tam stěhují na odpočinek, cestují vlakem nebo „amišovským taxíkem“, který řídí „Englisher“.
Život bez dluhů
Co Amišové nemají, jsou dluhy. Používají sice peníze a účastní se ekonomiky Anglických – nějaké bryčky zahlédnete zaparkované u Safeway a v amišovském obchodě můžete koupit bundu Carharrt nebo továrně vyráběné velmi kvalitní boty – ale neberou si půjčky a většina nepoužívá kreditní karty. Když alšovská rodina potřebuje dům, postaví si ho. A všichni ostatní jim pomohou. Nevýhodou samozřejmě je, že často musíte být po ruce, abyste pomáhali stavět domy. To není maličkost. Ale zdá se, že je to férová cen za vlastnictví domu bez dluhů a za smysl pro komunitu, který vychází ze soustavné oddanosti týmovému úsilí. Ale to už si zase Amiše romantizuju a ohlížím se přitom za staršími, prostšími časy.
Jelikož je Silvestra a jsem v místě, kde žijí Amišové, nemohu se ubránit myšlence, že jejich způsob života může být víc vyhlížením vpřed, než ohlížením se zpět. Vyrostla jsem v Nové Anglii, kolem spousty podniků, které se věnovaly oživování historie koloniální éry. Bylo to všechno možné, od všelijakého staromilectví po hodně věrné představované určité období. V těchto podnicích působí herci a mají být zábavné a poučné. Děti, které je navštěvují, se herce nevyhnutelně pokouší dostat z role, když se jich ptají, kde mají mikrovlnku nebo je nutí vzít poznat podstrkovaného Gameboye.
Takové příhody jsou rozpačitými puklinami v tomhle hraní a zcela boří záležitost, kterou patří samu o sobě zbořit. Nemůžeme se vracet do minulosti, ani bychom po tom neměli toužit. Používali jsme mikrovlnky. Havarovali s letadly a odpálili řiditelné vzducholodi. Byli jsme svědky neúspěšných komunistických experimentů dvacátého století. Použili jsme atomovou bombu. Všichni jsme na YouTube viděl, jak jde David k zubaři a ptá se, se zda to bude takhle vždycky. Víme, že nebude. Vždycky se to mění. K minulosti můžeme vzhlížet, ale nemůžeme v ní bydlet. Amišové nic takového nedělají. Oni tohle všechno vědí taky. A vybrali si.
Zkoumejte, co vás udělá šťastnými
„Volba“ být Amišem je trošku diskutabilní pojem. Pokud se nad ním vážně zamyslíte, zažene vás přímo do nejožehavějších otázek svobodné vůle a kulturní hegemonie. Je ale zajímavé všimnout si, že celá tradice vzchází z pevné víry ve volbu. Amišové jsou potomky radikální anabaptistů se ze šestnáctého století, sekty, která své členy v dospělosti znovu křtila kvůli svému přesvědčení, že člověk musí zbýt zletilý, aby se rozhodl či rozhodla zasvětit svůj život církvi. Jsou proslulí tím, že nadále praktikují obyčej zvaný rumspringa, v němž Amišové experimentují s ozdobami života Anglických, než se rozhodnou, zda se nechají nebo nenechají pokřtít, a zda se vrátí k životu Amišů. Když jsem to vysvětlovala své matce, opakovaně nedokázala pochopit správný pojem. Nejdřív tomu říkala „gutrunner“ a potom „gutrocker“. Obě zkomolení docela dobře objasňují oč jde: zkoumání vlastního ledví (gut), zkoumat, zda z vás mobily, cigarety a auta, supermarkety Wallmart skutečně dělají šťastné lidi. (O rumspringa existuje docela dobrý dokument nazvaný The Devil’s Playground (Čertovo hřiště), ve kterém spousta amišských dětí posedává, kouří, dává si meth, a chodí na heavymetalové koncerty. Nevypadá to úplně typicky.) Jde tu o to, že chtějí, abyste si byli jistí tím, co chcete.
A většina Amišů se podle všeho rozhoduje nechat pokřtít. Zmíněný dokument z roku 2002 tvrdí, že církev si uchovává 90 procent svých členů. To je mnohem lepší výsledek než má většina amerických středních škol. To nás ale přivádí k ožehavějším aspektům volby. Amišové své děti vzdělávají jen do osmé třídy. Vzdělání je, spolu s takovými věcmi, jako jsou zrcadla a šperky, považováno za jedem ze zdrojů nadměrné pýchy. Možnosti amišským teenagerů, kteří se rozhodnou opustit církev, jsou proto poměrně omezené. Existuje ovšem již fond pro stipendia, který založil bývalý Amiš pro bývalé Amiše, kteří chtějí usilovat o vyšší vzdělání. Takoví už oni jsou, navzájem si pomáhají, i když už celý koncept opouští.
Bez ohledu na to, zda věříte, že si Amišové mohou skutečně vybrat a stát se Anglickými, nelze popřít, že pro Anglické nemůže být zrovna snadné stát se Amiši. Amišové jen vzácně uzavírají sňatky s lidmi zvenčí a přijetí do církve je zdlouhavý a složitý proces, který podstoupí jen málokdo. Když někdo vyrostl jak Anglický, bude pro něj zatraceně těžké se adaptovat na amišský způsob života. Problémem bude už jazyk. Amišové mezi sebou mluví převážně pensylvánským holandským dialektem. To není jazyk, pro který by Berlitz nabízel programy, ani to není oblíbený kurs v institucích vyššího vzdělávání, i když nějaké základní tutoriály jsou dostupné online.
Důležitější ovšem je, že zrovna tak, jako jsou Amišové špatně vzdělaní ve vědě, historii a pokročilé matematice, Angličtí jsou chabě vzdělaní v dělání věcí. Jsme měkcí. Zatímco jsme měli plné ruce s vyráběním sopek pro přehlídky vědeckých dovedností a psali zprávy o amerických presidentech, oni se učili hoblovat dřevo, sázet plodiny a šít si vlastní šaty. Krátce jsem si představovala, že kdybych dost dlouho a tvrdě studovala, mohla bych mezi ně sama proniknout. Nikdy by nezjistili, že jsem přišla z vnějšku a rádi by mě přivítali do svého stádce. Ale to by se nemohlo nikdy podařit. Stehy bych šila křivě, máslo bych měla hrudkovaté a upřímně řečeno, měla bych hrůzu posadit se do židle, kterou bych sama vyrobila.
Umíte vůbec něco?
Když pomyslím na to, jak bych byla jako Amiš k ničemu, cítím se k ničemu celkově. Když zvážím vše co spotřebuji, proti všemu, co produkuji, problémy, které moje existence vytváří, proti těm, které řeší, a zvážím způsob, jakým trávím čas a svůj smysl pro propojení s komunitou, pak nedává valný smysl být dál Anglickou. Jenže žádní obrácená rumspringa neexistuje, žádná možnost pokusit se být Amišem a zjistit, jestli to bude fungovat, jestli se do toho dostanu, a jestli mě to učiní doopravdy šťastnou. Překážkou zde ale je kultura, ne čas. Nemožnost amišství se nehraničí s ponaučením, že „není cesty zpět“.
Wedell Berry napsal, že neschopnost americké společnosti vidět v Amiších to, čím jsou, ukazuje nejzákladnější vady v narativu o americkém pokroku.
Myslím, že začínáme vidět, jak se pářou jeho odrané okraje. Zatímco dřív se nám budoucnost jevila jako levitační prkna Martyho McFlye, robocopové, a běžné cestování vesmírem, nyní se častěji zdá, že přichází v podobě těsně provázaných komunit, které se dorozumívají světlicemi a vaří zvěřinu na otevřeném ohni, jak například ukazuje McCarthyho román Cesta a nebo seriál Živí mrtví režiséra Franka Daramonta.
Obvykle tyto fiktivní budoucnosti považujeme za dystopie. Pokud ale má pravdu Margaret Atwood – a ona by měla vědět – pak „v každé dystopii je malá utopie“. A s tím, jak se naše vize budoucnosti dál posouvá, se nemohu ubránit pocitu, že se s spolu s ní bude posouvat i náš názor na Amiše. Nejlepší, co mohu prozatím udělat, je pokusit se učit od Amišů.
Arielle Zibrak
