Racio

Emoce

Rusko: v období zmatků už navždycky

Rusko: v období zmatků už navždycky

Před několika měsíci jsem se v jedné z pražských hospod dal do řeči s mladým Rusem. Moje snaha rozhýbat svou poněkud zarezlou ruštinu ho evidentně těšila – přisedl si ke mně s půllitrem. Dokud jsme se bavili o Puškinovi, Stalinovi a Pasternakovi, bylo vše v pořádku. Jakmile ale přišla řeč na Ukrajinu a já jsem vyjádřil jen drobnou pochybnost, že by snad účast ruských vojáků na území nezávislého státu nemusela být v pořádku, příjemný rozhovor okamžitě skončil. Mladík vstal, podíval se mi do očí, vzal si svůj půllitr a odebral se pryč. „Mír,“ řekl mi na odchodu, ale znělo to celkem výhružně. Rusové jsou zjevně v debatě o celé situaci ovládáni nikoli raciem, ale silnými emocemi.

Takový závěr je samozřejmě nabíledni. Jak ale tyto emoce sahají hluboko? Snahy Ruska o opětovné získání vlivu a územní rozšíření jsou obvykle interpretovány jako důsledek frustrace z rozpadu Sovětského svazu. Historik Greg Carleton v magazínu History Today tvrdí, že emoce, které Rusko ženou do konfliktu se světem, mají daleko hlubší kořeny – v tzv. Období zmatků (smuta). To nastalo v Rusku po smrti cara Ivana Hrozného (1584).

Pro vzájemné nepochopení Ruska a Západu je typické už carovo pojmenování. Ivan IV. je v češtině označován jako Ivan Hrozný, anglicky „the Terrible“, německy „der Schreckliche“. V ruštině ale přídomek „Грозный“ má kromě významů „krutý“ a „přísný“ i význam „impozantní“, nebo „úžasný“, „úctu vzbuzující“, což anglický ani český překlad rozhodně nevyjadřuje.

ivan-hrozny-repin

Období zmatků mělo svůj počátek v situaci, kdy po smrti Ivanova syna cara Fjodora nastoupil na trůn v roce 1598 dosavadní rádce Boris Godunov. Ještě předtím za záhadných okolností zemřel Fjodorům mladší bratr a tedy další syn Ivana IV. Dimitrij. Godunovovi se podařilo rozšířit Rusko především o území na Sibiři, ale po celou dobu byl obviňován, že Dimitrijovu smrt zavinil.

To, co následovalo po smrti cara Borise, se vymyká veškeré představivosti i konvenční kategorizaci. Postupně se objevili celkem tři tzv. Lžidimitrijové, samozvanci, kteří tvrdili, že jsou pravým Dimitrijem, který nikdy nezemřel, tedy právoplatným následníkem trůnu. V jednu chvíli mělo Rusko dva cary, dva dvory, a dva patriarchy.

Jak se devastace šířila po celé zemi, centrální moc se zhroutila. Z jihu zaútočili krymští Tataři a vypálili oblast Moskvy, ze severu nastoupili Švédi a obsadili baltská území, ze západu napochodovali do Moskvy Poláci jako součást polsko-litevské unie, patriarchu pravoslavné církve vsadili do vězení kde zemřel, a v Kremlu byl polský král Vladislav IV. Vasa korunován na cara vší Rusi.

Tushino

Klíč k ruskému kolektivnímu vědomí
Carleton tvrdí, že Období zmatků zůstává klíčovým motivem v ruské kultuře a kolektivní paměti. Vyprávění o tom, jak bylo Rusko ze všech stran napadeno, má i silné náboženské ladění – ve kterém katolíci, protestanti a muslimové jsou představitelé hord, trhajících zemi na kusy. První ruský bestseler a nejčtenější ruská kniha devatenáctého století Michaila Zagoskina, Jurij Miloslavskij, popisuje právě konec tohoto období, stejně jako vyhnání Poláků z Moskvy zobrazuje i velkofilm 1612 režiséra Vladimíra Kotiněnka, produkovaný Michalkovem. Poslední část článku je věnována období chaosu za vlády Borise Jelcina, který byl stejně jako nešťastný Boris Godunov označován za „cara Borise“, a jenž je nyní oficiální ruskou rétorikou hned po Gorbačovovi označován za druhého hlavního viníka situace, v jaké se Rusko ocitlo.

Jedná se o článek historika, který si neklade za cíl nabízet řešení. Poskytuje ale cenný nástroj k pochopení Putinova postoje, jeho národní podpory a k porozumění toho, co z Ruska dnes vidíme a slyšíme.

Greg Carleton je profesorem ruských studií na Tufts University v Massachusetts.