Ecce post homo (New Media Art 2 – Posthumanismus)
Muž, který si na ruce vypěstoval ucho. Žena-kůň; muž, který se společně se svou ženou proměňují v dokonalou bezpohlavní bytost; žena, v jejímž obličeji je něco z Venuše, Psyché, Diany, Europy i Mony Lisy. Ne, nejsou to postavy z nočních můr či starých bájí, seznamte se s posthumanistickými umělci a performery.
Francouzská umělkyně Marion Laval-Jeantet z Art Orienté Objet si ve své nejznámější performanci May the horse live in me z roku 2011 nechávala do těla po dobu několika měsíců injekčně vpravovat koňské imunoglobuliny a postupně si tak vytvářela toleranci vůči látkám přirozeně obsaženým v koňské DNA. Po této kůře si pak v rámci rituálu pokrevního bratrství nechala před diváky do těla implantovat koňskou krevní plasmu, nazula si speciální, chůdy připomínající koňské končetiny a několik minut promlouvala s koněm.
Projekt dokonalé ženy
Umělkyně ORLAN začínala své umělecké experimentování poměrně nevinně. Například se přemisťovala mezi čtvrtěmi Paříže co nejpomaleji to šlo (projekt Slow motion walks). Následně ale přitvrdila. Ve svém nejslavnějším, několik let trvajícím projektu La réincarnation de Sainte-Orlan (1990–1993) prodělala sérii plastických operací, které měly za cíl proměnit její tvář tak, aby se podobala historickým postavám ztělesňujícím ideál ženské krásy.
Jednotlivé části svého obličeje si nechala přemodelovat do podoby odpovídající proporcím slavných uměleckých vyobrazení – konkrétně si nechala vymodelovat bradu Boticelliho Venuše, nos Geromovy Psyché, rty Boucherovy Europy, oči Diany z Fointainebleuské školy a čelo Leonardovy Mony Lisy.
Projekt byl součástí jejího širšího konceptu Carnal art (tělesného umění). V logice věci byla výsledkem projektu nejen její výsledná, tak trochu dokonalá, tak trochu monstrózní, tvář, ale i přímé přenosy z operačních sálů. Operační sál se totiž stal jejím ateliérem, z něhož nevychází jen ona sama jako své ultimátní dílo, ale i kresby krví, relikviáře obsahující části jejího těla, fotografie, či videa. Při operaci na sobě nemá zelený nemocniční hábit, ale speciální obleky navržené návrháři jako Paco Rabanne a Issey Miyake. Zatímco umělkyně leží na operačním stole a chirurg jí jemně rozřezává tvář, zní hudba a poezie.
Splynutí duší i těl
Milující mají tendenci objekt své lásky vlastnit, ovládat, ba absorbovat. Když se britský umělec a ikona industriální hudby Genesis P-Orridge setkal s Lady Jay Breyer, bylo to setkání s osudem. Kdyby mu někdo v tu chvíli ukázal, jak bude ten osud vypadat, stoprocentně by se mu vysmál, ostatně jako většina z nás. I když napovědět by mu mohlo, že mu jeho budoucí partnerka hned první večer oblékla své šaty a nalíčila ho.
V průběhu let 1999–2007 v rámci společného projektu nazvaného Breaking Sex vytvářeli polysexuální metabytost Genesis Breyer P-Orridge, představující výsledek jejich vzájemné lásky, tak mocné, že zkrátka odmítali být ve dvou odlišných tělech. Lady Jay Breyer, která mimochodem vystudovala katolickou školu a působila jako zdravotní sestra, tvrdila, že tělo je jen něco jako laciný oblek a DNA je utlačující program. Proti jhu evoluce postavili svůj projekt, založený na konceptu hermafrodita, pandrogyna, dokonalé bytosti, ztělesnění původního božského záměru, která může mimochodem zároveň přinést světový mír.
Lidé mají ovšem sklon poněkud zbrkle interpretovat boží záměry a drobné nedostatky v předpokladech mívají bohužel nečekané výsledky. Oba podstoupili sérii plastických operací, Genesis P-Orridge navíc vasektomii, a to vše proto, aby se sobě co nejvíce podobali. Pandrogyn se stal jejich životním projektem, na kterém pracovali kontinuálně až do roku 2007, kdy Lady Jaye zemřela. Zásluha na radikalizaci konceptu těla transformovatelného do nečekaných podob se jim rozhodně nedá upřít.
Posthumanismus a koncept stávání
Všichni tři výše popsaní umělci se hlásí ke společnému myšlenkovému směru – posthumanismu. Posthumanismus se z podstaty staví proti veškeré tradiční ontologii, definicím bytí a konceptům člověka, je to směr, pro nějž stávání je klíčovým principem. Nic, ani člověk, není něco, co je, ale co se stává. Posthumanismus není technooptimistický, na rozdíl od transhumanismu, jehož podoba by se ve zjednodušené formě dala popsat jako: člověk-stroj dobývá vesmír. Posthumanismus je v jistém smyslu mnohem radikálnější a rozhodně subverzivnější.
Autorem pojmu stávání (devenir, becoming), je francouzský teoretik Gilles Deleuze, mimochodem autor i mnoha dalších klíčových pojmů, z nichž všechny téměř bez výjimky znějí jako ze sci-fi. Tělo bez orgánů. Chaosmos a chaoidy. Stroje touhy. Schizoanalýza. Rhizom. Deleuze definuje stávání jako stávání-se-někým nebo něčím, jako obousměrný děj, který ilustruje na příkladu Alenky v říši divů. Jde mimochodem o součást pokusu o novou ontologii, takže nic menšího než novou definici bytí, oproti klasické filosofii, která považovala podobné procesy za, řečeno s Platónem, nemyslitelné bezměrné šílení.
Není ovšem třeba hned propadat panice. V naprosté většině případů jde posthumanistům pouze o redefinici konceptu člověka a lidské přirozenosti. Co se zbylé menšiny týče, většinou se poněkud masochisticky zaměřuje na vlastní tělo a jeho kreativní destrukci.
Klasikem žánru je bezesporu australský umělec Stelarc
Jeho heslem je “the human body is obsolete“ – lidské tělo je zastaralé. Na počátku své kariéry se proslavil zejména zavěšováním na háky – od mládí visívá v různých galeriích po celém světě i pod širým nebem a zkouší tak, co lidské tělo vydrží. Ve svém experimentování šel ale samozřejmě ještě dál. Prohlašuje se za technooptimistu, který věří v budoucí nahrazení přirozeného lidského těla tělem technologicky extendovaným. Tělo nejen rozšiřuje mechanickými extenzemi, ale také zesiluje snímanou elektrickou aktivitu mozku, svalů, srdce, rychlost krevního toku, anebo třeba zvuky žaludku. Například Exoskeleton (1997) je pneumatický šestinohý robot, zkonstruovaný jako mechanický „oblek“ pro člověka, který jej může ovládat prostřednictvím mechanické ruky. Ta vede pohyby celé konstrukce a vytváří tak kromě trhavé choreografie kakofonii pneumatických, mechanických a senzorem modulovaných zvuků. Performance začíná, když je tělo zapnuto a končí, když je vypnuto.
Mediálně nejznámější je ale bezpochyby jeho třetí ucho. Na projektu Ear on Arm pracoval v letech 1996–2012 a v roce 2007 se mu konečně podařilo nechat si do oblasti levého předloktí implantovat laboratorně vypěstované ucho vypěstované ze vzorku svých vlastních buněk a za pomoci řady vědců vytvarované do příslušné, lidské ucho připomínající formy. Třetí ucho mělo původně sloužit jako reálně funkční orgán, který nejenže by dokázal vnímat zvuk, ale zároveň by jej i reprodukoval: To měl zajistit malý, do ucha voperovaný mikrofon snímající zvuky ze Stelarcova okolí a přenášející je prostřednictvím wifi na Internet. Tato vize se ale zatím nenaplnila, protože mikrofon se v implantovaném uchu po krátké době zanítil a musel být odstraněn. Stelarc ovšem na vývoji svého projektu dále pokračuje a údajně plánuje další operace.
Posthumanisté jsou lidé fascinovaní evolučním skokem
Skokem od biologické k technologické, respektive bio-technologické úrovni, fascinovaní člověkem jako tím, čím vším se může stát. Technologie si pouštějí k tělu, napojují se na toky intenzit, zvířecích, strojových, kosmických. Prozkoumávají prostor, ve kterém mizí nejen tělo, ale v závislosti na něm i mysl – čím dál méně věří na klasický koncept osobní mysli, který vede k retro rekurzivnosti naší logiky. V jeho modelu evoluční architektura generuje naše operativní chování a pozornost ke světu. Není divu, že mu vyhovuje flexibilnější a fluidnější definice člověka – která do značné míry odpovídá Deleuzovu stávání. Být člověkem, tvrdí posthumanismus, možná vůbec neznamená to, co si myslíme – spíše než tělem nebo myslí jsme určeni mírou konektivity – jinými slovy tím, jak jsme zvědaví.
Pro hlubší zájemce o téma: Posthumanistické tendence v performance art: Interakce těla a kódu
