Pohlédněme vlastní smrti do tváře
Muž upálený v kleci se nám jeví jako šílenost – především proto, že jsme odvykli pohledu smrti do tváře. Pokud v nás skupina válečníků svým profesionálně sestříhaným videem chce vyvolat tuto emoci, máme jedinou možnost – přijmout ji. A přijmout se dá jediným způsobem, smířit se s tím, že to zažijeme i my sami.
„Tak jsem se dozvěděl, že v březnu roku 1307 na Bílou sobotu byli Dolcino, Markéta a Longino zajati a odvedeni do města Biella a tam předáni biskupovi, který čekal, jak rozhodne papež. Jakmile papež zprávu dostal, předal ji francouzskému králi Filipovi se slovy: „Přišly nám velice vítané zprávy, které nás mají k radosti a plesání, že zkázonosný ďábel, syn Beliálův a odporný arcikacíř Dolcino po dlouhém nebezpečenství, strastech, krveprolitích a četných pokusech se konečně i se svými stoupenci nalézá v našem vězení, zásluhou našeho ctihodného bratra Raniera, biskupa ve Vercelli, byv zajat v den poslední večeře Páně, a velký počet lidí, kteří byli s ním, nákazou postižených, bylo téhož dne pobito.“ Papež byl nelítostný a přikázal biskupovi, aby vězně vydal na smrt. V červenci téhož roku, prvního dne toho měsíce, byli kacíři předáni světské spravedlnosti. Zvony ve městě bily na poplach a kacíři byli vsazeni na káru, obklopeni katy, za nimi jelo vojsko, projížděli ulicemi města a na každém rohu z těl provinilců rozžhavenými kleštěmi vytrhávali kusy masa. Markéta byla upálena první, před zraky Dolcina, který nehnul svalem ve tváři, stejně jako nezanaříkal, když mu kleště štípaly tělo. Vůz pak pokračoval v cestě a kati nastrkali své nástroje do nádob plných žhavého uhlí. Dolcino podstoupil další mučení a zůstal pořád němý, jen když mu uřízli nos, pokrčil maličko rameny, a když mu utrhli přirození, vydal ze sebe předlouhý naříkavý vzdech. Poslední slova, jež pronesl, vyzývala k zatvrzelosti, a také upozornil, že třetího dne vstane z mrtvých. Pak byl upálen a popel rozhozen po větru.“
(Umberto Eco: Jméno růže)
Z čeho se ta emoce – ta hrůza a děs – skládá? Má tři složky. Je to zaprvé smrt, zadruhé bolestivá, a kterou lidé vidí.
SMRT
Jako první si pojďme odškrtnout smrt. Tu zažijeme každý. Někteří z nás umřou ve spánku, jiní oblouzněni morfiem. Další z nás budeme cítit v průběhu dnů jak se ta smrt blíží, ale jen málokdo jí pohlédne do očí v jediném okamžiku – díky bohu za moderní medicínu. Ale smrti se nevyhneme. Čili ve smrti to není. Strach z ní máme, ale víme že nevyhnutelně přijde. A nevyhnutelného se člověk neděsí příliš.
BOLEST
Druhou věcí je bolest. To je vskutku věc, které jsme odvykli. Naší kultuře ještě před sto lety panoval kult Krista – člověka přibitého hřeby na kříž, umírajícího v bolestech. Vědomí bolesti jako součásti života si dnes už nepřipouštíme. „Když se se mnou rozešel, vzala jsem si prášek na spaní a usnula jsem,“ řekla mi nedávno dvacetiletá kamarádka. Nechceme cítit bolest. I já sám, když dojdu na osovský hřbitov položit kytky na hrob své babičky, z té sochy muže přibitého na kříži hřeby v rukách mám děsivý pocit, je z dávných věků, nepatří sem.
Z historického hlediska se tak děje krátce. Ještě můj pradědeček legionář – člověk který postavil dům ve kterém já teď žiju – zažil v první světové válce útok na bodáky. Když jsi byl voják – a jako muži ti stát nedal na výběr, prostě jsi byl odveden – viděl jsi zhasínat světlo života v očích mužů, kteří stáli metr před tebou. Bodák se zaryl do břicha, ven vyhřezla střeva – byla buď jeho, nebo tvoje. Lidé umírali a v bolestech. V bolesti to také není.
LIDÉ, CO TĚ VIDÍ
I bolesti jsme totiž schopni čelit, pokud je to jen naše věc. Jsme schopni zavrtat se do polštáře, nechávat bolest procházet námi a věřit že tím jak se s ní poznáváme se umenší, když lidé umírají posílají příbuzné ven, aby je ušetřili toho pohledu.
Tím nejhorším v celé věci, tím nejcitlivějším nervem kterého se válečníci dotkli, je smrt a v bolestech a kterou lidé vidí – kdy chtějí dosáhnout toho, že tváří v tvář smrti a bolesti člověk ztratí vlastní důstojnost, bude se plazit po mřížích klece, žalostně křičet, prosit. Jordánský pilot se smrti postavil důstojně, však to byl beduín, člen kmene kde vlastní tvář je to nejdůležitější, co člověk může mít. Kdybych se v takové situaci ocitl já, když by se oheň blížil, zřejmě bych si klekl a modlil se k Bohu kterého už neuznávám, snažil bych se nadechnout kouře co nejvíc zhluboka abych uspíšil tu agonii.. a pak bych zřejmě jen už křičel a řval.
Asi to nebude konec. Oni budou stupňovat ten efekt, příštího člověka nabodnou na kůl, rozčtvrtí, pomalu umučí.. Protože jejich cílem není získat sympatie. Jde jim o nábor dalších válečníků, je to apokalyptický kult, očekávají všechno nebo nic, očekávají absolutní vítězství a Bohem a vítězstvím potvrzenou vládu nad celou Zemí, nebo chtějí zemřít všichni spolu.
Ano, ty všechny logické a geopolitické argumenty
Ano, bomby padající z nebe vraždí lidi. Velmi bolestně. Ať zemře ten, kdo bolest způsobuje, bolestí stejně silnou, rozumím tomu co udělali.
Ano, Spojené státy tím, že svrhli každý sekulární režim na Středním východě, který nebyl jejich přímým spojencem, uvolnili těmto náboženským šílencům, kteří nepatří do naší doby, prostor, kde neplatí žádné mezinárodní úmluvy.
Ale já jsem jen obyčejný člověk, a ačkoli doufám že americká ambasáda v Ammánu má dost zdrojů na to aby tu apokalyptickou sektu vyhladila z povrchu zemského, pořád přemýšlím spíš o tom co ten obraz člověka upalovaného v kleci vyvolal ve mně, kromě zvířecího strachu..
A je to obava z mýho vlastního konce, tomu jak já mu dokážu jednou čelit. Když se postavíme tváří v tvář faktu že i naše smrt nás čeká, nebudeme se podobných videí zas tolik bát.
A konec konců – nebát se smrti – to není zas tak málo.
