Racio

Emoce

Vina a pokání v Berlíně

Vina a pokání v Berlíně

Do diskuse o německé vině na současné válce na Ukrajině se pustil i bývalý poradce Helmuta Kohla Hans-Hermann Tiedje. Je to největší chyba v dějinách Spolkové republiky, tvrdí známý novinář, všichni, kdo za to politicky můžou, by měli zmizet ze scény. Přinášíme ukázky z jeho textu v Neue Zürcher Zeitung.

(…)

„Celá Evropa se stane fašistickou, a to udrží mír.“ Podobné mylné představy nejsou ničím novým. Citovaný omyl pochází od německého spisovatele Thomase Wolfa, o němž se zmiňuje ve svých pamětech americký velvyslanec William Dodd. Bylo to 4. září 1936 v Berlíně. O tři roky později Hitler v 5:45 ráno napadl Polsko a zahájil druhou světovou válku.

Hlavní je přežít, ať už jakkoli a pod kýmkoli, ať už jako spolucestující, nebo pomocník, to je tradiční postoj k životu, a tento postoj není zakázaný. Jak však ukazuje příklad Hitlera, je to historicky prokazatelně špatný postoj. Téměř osmdesát let po pádu Hitlera je tento postoj opět rozšířený, nejvíce v kruzích, které dříve toužily především po globální rovnosti a spravedlnosti.

(…)

Ti, co Putinovi rozumí

Vladimir Putin nečekal do 5.45 hodin ráno jako kdysi Hitler, ale vtrhl na Ukrajinu ve 4.45 hodin místního času. Od té doby se svět rozdělil. Na civilizovaný svět, kde žijeme my, a na svět despotů a uzurpátorů, tedy na svět, v němž názor občanů nemá žádnou váhu. V Německu se tváří v tvář masovému vraždění na Ukrajině prosadily čtyři typy postojů: Putinův manipulátor, ten, co Putina chápe, ten, co Putina nenávidí, a Putinův appeaser.

Za prototyp manipulátora je považován bývalý kancléř SPD Gerhard Schröder, kterému nyní hrozí vyloučení ze strany. Kancléř Olaf Scholz je zosobněním appeasera. Možná je Scholzův přístup dokonce správný, kdo dnes ví? Možná mu mnozí, kteří mu dnes nedůvěřují, ještě poděkují. Putinův appeaser totiž od počátku nevylučuje budoucnost s válečným zločincem – myšleno s Putinem. Tomu se říká reálpolitika.

A ti, co Putinovi rozumí? Tento typ ztělesňují tváře AfD jako Alexander Gauland nebo Tino Chrupalla. „Putin to neměl dělat, ale NATO ho, chudáka, tak podráždilo, že si nemohl pomoci.“ Úplným opakem je nenávist k Putinovi. V mém vnímání ji cítí všichni ti lidé, miliony a miliony, kteří nechtějí snášet, že někdo – jako kdysi Hitler – zaplavuje Evropu masovým zabíjením.

Steinmeier: „I já jsem se mýlil.“

Čtyři typy postojů, čtyři klasifikace. Nepředstavují však úplné spektrum: existuje i ten, kdo „také udělal chybu“. Tento typ politiků zpětně označuje své činy za „chybu“, ale raději by si ji nepřipomínal. Zde máme co do činění s někým, kdo Putina špatně odhadl. Nejznámějším příkladem je německý prezident Frank-Walter Steinmeier.

(…)

Politika Merkelové náhle samá chyba

Angela Merkelová byla kancléřkou šestnáct let a je pravděpodobně hlavním viníkem katastrofy s Putinem. Ona si však žádnou vinu neuvědomuje a nedávno prohlásila: „Putin nenávidí Západ.“ Zatím se jí nikdo nezeptal, proč to Němcům neřekla dříve. Nechtěla vyděsit občany, tedy voliče, a nechala si proto svůj náhled na věc pro sebe? To by člověk rád věděl. Mnohem důležitější by ovšem bylo konečně najít odpověď na otázku: Měl zodpovědný politik vůbec dostat svou zemi do situace, kdy se nemůže bránit? Merkelová dnes tvrdí, že si nemá co vyčítat. Berlínský „Tagesspiegel“ k tomu poznamenává: „Verdikt historiků bude pravděpodobně poněkud jiný.“

To platí i pro Sigmara Gabriela, který byl čtrnáct měsíců poměrně krátce spoluzodpovědný za funkci ministra zahraničí, ale jako jediný přiznává „naprosté selhání“ německé zahraniční politiky. Heiko Maas, který téměř čtyři roky řídil německou zahraniční politiku a kterého málokdo bral vážně, beze slova zmizel.

Odpovědnost tedy není na Gerhardu Schröderovi, Putinově placeném lobbistovi s poruchou vnímání („Putin je bezchybný demokrat“)… Koneckonců Schröder byl sedmnáct let otevřeně placeným Putinovým poradcem a jeho jednání bylo transparentní. U Steinmeiera je to jiné, je ve funkci a „také udělal chybu“. Nejde však o neúspěšné doporučení restaurace. Ne, je to otázka osudu země, nejdražší chyba v německých poválečných dějinách nebo, jak přiznal Gabriel, „největší selhání německé zahraniční politiky od počátku spolkové republiky“.

Škody jsou obrovské a jdou do stovek miliard eur. Je třeba pomoci Ukrajině, posílit Bundeswehr, zmírnit sociální důsledky války. Ekonomické náklady na chyby Merkelové a Steinmeiera jsou obrovské. Spolkový prezident však zůstává ve funkci a ve svých projevech nabádá k odpovědnosti.

(…)

Ti, kteří byli k Putinovi vždy kritičtí, byli terčem posměchu

To nás přivádí k Wolfgangu Schäublemu, dalšímu politikovi, který Putina špatně odhadl. Schäuble: „Mýlil jsem se, mýlili jsme se všichni.“ Můžeme to nazvat domněnkou? Schäuble se mýlí a odpovědnost je socializovaná: Pokud se mýlí Schäuble, mýlí se všichni. Arnold Vaatz se však nemýlil. Bývalý místopředseda parlamentní frakce CDU/CSU představil v roce 2015 knihu o Ukrajině a její historii; a pravidelně varoval parlamentní frakci CDU/CSU před Putinovými záměry.

Vaatzovy obavy vyvolalo Putinovo tvrzení, že největší katastrofou 20. století byl rozpad Sovětského svazu. Vaatz z toho vyvodil Putinův plán: Největším geopolitickým úkolem 21. století bude obnovení Sovětského svazu. Jak potvrzují poslanci CDU, Vaatz nebyl Merkelovou a dalšími členy své parlamentní skupiny brán vážně, pohrdavě se vysmívali takové nedůvěře k muži v Moskvě.

Co pro takové politiky vlastně znamená přísaha? Přísaha spolkových prezidentů, spolkových kancléřů a spolkových ministrů zní: „Přísahám, že budu věnovat své síly blahu německého národa, zvyšovat jeho prospěch, odvracet od něj škody, dodržovat a hájit ústavu a spolkové zákony, svědomitě plnit své povinnosti a konat spravedlnost vůči všem. (K tomu mi dopomáhej Bůh).“ Pokud Bůh nepomůže a vše se pokazí – jaká je odpovědnost nositelů úřadu? Že říkají: „I já jsem se zmýlil,“ a prostě pokračují dál?

Vina a pokání v Berlíně – věci se uspořádávají samy. Putin svými bombami nezasáhl jen desetitisíce lidí, ale jakoby náhodou také hlavy mnoha Zelených, jako jsou Anton Hofreiter, Annalena Baerbocková, Robert Habeck. Před šesti měsíci chtěli vytvořit mír beze zbraní. To byla včerejší chyba, Zelení rychle zapomínají. Tato flexibilita je odlišuje od sociálních demokratů.

(…)

Samozřejmě že nakonec bude mír, kdykoli, jakkoli a s jakýmikoli omezeními. Protože historie nás učí, že morálka má s politikou málo společného. Ale němečtí politici, kteří naletěli Putinovi a ztratili tvář, se nyní mohou ukázat takoví, jací jsou. Žádný make-up jim už nepomůže.

*** 

Hans-Hermann Tiedje (73), mediální manažer, bývalý šéf deníku Bild, byl mj. osobním poradcem kancléře Kohla v jeho volební kampani. Překlad redakce.

*** 

Chcete-li mít přístup ke všem textům internetové revue Přítomnost, předplaťte si ji zde.