Racio

Emoce

10 bizarních způsobů, jimiž se lidé pokoušeli zmocnit celých zemí

10 bizarních způsobů, jimiž se lidé pokoušeli zmocnit celých zemí

Možná je dobré být králem, ale většina z nás nikdy nebude mít šanci přijít na to, jak je to doopravdy. Koneckonců to přece není tak, že by jen tak někdo prostě šel, a prohlásil se za panovníka celé země. Nebo snad ano? Nu, jak se ukazuje, snažit se stát králem není tak ojedinělé, jak by se vám mohlo zdát.

10. Gigolo, který se prošvindloval až na trůn Andorry

018

Jeho Veličenstvo Boris I., král andorrský, se narodil jako Boris Skozyreff v lotyšském Vilniusu mezi lety 1896 a 1898, a po pádu staré ruské carské říše v roce 1917 ze země uprchl. Někdy poté se vypravil do Londýna, kde byl v roce 1919 zatčen pro placení falešnými šeky. Kvůli „případům podobné povahy“ byl později z Británie deportován.

Počátkem třicátých let se Boris potloukal kolem bohatého amerického jachtového klubu na španělské Mallorce, kde se vydával za experta na fitness. Prohlašoval se také za hraběte Oranžského, držitele starobylého a urozeného holandského titulu, ale jeho američtí přátelé si všimli, že podle všeho nikdy neplatil v restauraci. Pravda byla taková, že Borise postupně podporovala řada bohatých žen, včetně rozvedené Američanky Florence Marmon. Španělská vláda ho nakonec vykázala ze země.

V roce 1934 se Boris a Florence objevili v Andoře. Maličkou evropskou zemi společně spravoval francouzský president a biskup španělského Urgellu. Mnohým Andořanům se ale vláda cizinců už zajídala, a v roce 1930 museli Francouzi poslat šedesát policistů, aby potlačili malinou revoluci.

Uhlazeně hovořící podvodník vycítil příležitost, a dal se do díla. Elegantní Boris, který se pořád prohlašoval za holandského hraběte, na venkovanské Andořany snadno zapůsobil vyprávěnkami o svých úspěších. Sepsal dokumenty předkládající jeho plány pro maličkou zemičku, a v červnu se prohlásil králem. Andorská Generální rada jej k obecnému úžasu podpořila a poměrem hlasů 21:3 přijala „hraběte Oranžského“ za svého nového vladaře.

Ještě více ohromující bylo, že francouzská vláda rozhodnutí rady akceptovala a s galským pokrčením ramen Andorru odepsala. Ovšem jediný člen andorrské rady, který se proti rozhodnutí postavil, spěchal přes hranici informovat biskupa v Urgellu. Borisův plán otevřít ve své nové zemi kasina biskupa zrovna neoslovil, a tak poslal španělskou policii, aby ho zatkla. Boris oplátkou biskupovi vyhlásil válku. Zatkli ho i tak.

Španělé Borise převezli do Madridu, kde jeho vlastní právník úřadům sdělil, že porušuje zákony proti potulce a patří ho ze Španělska vyrazit. Pak ho deportovali do Portugalska, které ho okamžitě deportovalo do Francie, která ho zrovna tak okamžitě deportovala. Paní Marmon odmítla připlatit na jízdném, aby mohl cestovat první třídou.

9. Plán udělat z newyorské dámy z lepší společnosti královnu gabonskou

028

V devatenáctém století býval svět v jistém ohledu svobodomyslnějším místem. Například realitní magnát R. L. Garner v roce 1892 požádal prestižní magazín, aby ho vyslal do Gabonu, kde chtěl zjistit, zda je možné mluvit s opicemi. Šéfredaktor bez váhání vypsal šek.

Garner, který své teorie rozvinul při návštěvě v zoo v Cincinnati, strávil většinu dvou následujících desetiletí v Západní Africe, a i když jeho přesvědčení, že se dokáže dohovořit s opicemi nenašlo podporu ve vědecké komunitě, jeho práce z něj ve Spojených státech udělala menší celebritu – zřejmě hlavně proto, že měl v zvyku vodit na večírky živé šimpanze.

Právě na jednom z takových večírků Garner narazil na proslulou newyorskou dámu z lepší společnosti Idou Verou Simonton. Život v Gabonu byl podle všeho dosti osamělý, protože Garner se okamžitě naprosto zamiloval. Simonton zase měla ambice stát se spisovatelkou a Garnerovi se podařilo přesvědčit ji, aby ho navštívila v Gabonu, aby mu pomohla editovat jeho knihy. Po návratu do Afriky Garner okamžitě vynaložil většinu svých úspor na opravy svého domu.

Simonton ovšem netušila, že Garner má větší plány. Klany Gisir a Mitsongo povstaly proti francouzské vládě a Garner byl přesvědčen, že krása a inteligence Simonton klany přesvědčí, aby z ní udělaly svou královnu. Coby veterán konfederační armády měl Garner o místních nevalné mínění, i když uznával, že francouzské daně jsou nerozumně vysoké. Z jakéhosi důvodu byl přesvědčen, že Simonton nějak dokáže Francouze přesvědčit, aby zrušili nenáviděný koncesní systém a tak stvrdí svou vlastní autoritu.

Jak se dalo očekávat, z plánu se stala pohroma. Simonton neměla vůbec v úmyslu stát se královnou, a její pobyt v Gabonu byl legračně rozpačitý. Garnerova nenávist k feminismu nešla moc dohromady s její nezávislostí, a on jen supěl, zatímco ona prozkoumávala zemi a navazovala přátelství s Evropany i místními. Jednou dokonce napadl účetního, který se dopustil toho omylu, že se Simonton dal do řeči pozdě v noci, ovšem jen proto, aby zjistil, že Simonton nesdílí jeho přesvědčení, že „brání její čest“. Garnera čím dál víc otravovalo, že musel spát na verandě, zatímco Simonton zabrala jedinou ložnici a všechno se obrátilo ještě k horšímu, když odmítla jeho nabídku k polibku.

Simonton nakonec z Gabonu odcestovala a před každým, kdo poslouchal, Garnera pomlouvala. Garner mezitím zuřil, že Simonton zmařila jeho plány udělat z ní královnu a tvrdil, že byla „jednou z nejméně ženských žen, jakou jsem kdy poznal… je to prostě mužatka.“

8. Hrozný plán pro Azory

038

Robert Vesco a Richard Allen by se na první pohled nemohli víc lišit. Vesco byl okázalý podvodník, zázračné dítě Wall Street, který se stal nejbohatším člověkem na světě, když svou vlastní společnost obral o 224 milionů dolarů, a pak uprchl ze země jeden krok před FBI. Allen byl naproti tomu vážený politický poradce, pracovník Bílého domu, který to za Reagana dotáhl až do funkce poradce pro národní bezpečnost. Oba však sdíleli sen o zemi nového typu, kde si firmy budou moci dělat, co chtějí, bez vládního dohlížení a kde „bude nutno se zcela vyhnout aparátu centrální banky“.

Počátkem sedmdesátých let vycítili svou šanci. V Portugalsku nazrávala levicová revoluce ohrožující autoritářský režim v zemi. To byla špatná zpráva pro bohaté majitele třtinových plantáží na Azorských ostrovech, kteří začali mluvit o odtržení. Azory se bezvadně hodily pro Vescovo chystané bezdaňové finanční centrum, a on se rychle dal do díla. Allen ve Washingtonu lobboval u svých kontaktů ve vládě v naději, že zatlačí na Portugalsko, aby umožnilo referendum o nezávislosti pro Azorské ostrovy. Pro případ, že by se to nepovedlo, roznítil mezi majiteli plantáží podporu pro jednostranné vyhlášení nezávislosti.

Vesco mezitím oslovil svoje kontakty – přinejmenším jedna mafiánská rodina souhlasila, že projekt podpoří výměnou za banku a kasino v nové zemi. Ještě zlověstnější bylo zapojení nechvalně známé portugalské Aginter Press. Údajná neškodná tisková agentura Aginter byla ve skutečnosti „ultratajnou antikomunistickou armádou“ podporovanou CIA. Znepokojivě násilnická Aginter stála nejspíš za vraždou portugalského opozičního předáka Humberta a Delgada a silně spojená byla i s pumovým útokem na Piazza Fontata v roce 1969 v Itálii.

S angažmá Vesca, mafie a Aginter se chystaná nová země jevila jako dosti strašné místo. Naštěstí americká vláda, stále se ještě vzpamatovávající ze skandálu Watergate, naléhavé žádosti Allena o podporu plánu odmítla. V Portugalsku mezitím vojskem vedená Karafiátová revoluce donutila operativce Aginter začít se skrývat. Vesco svou pozornost obrátil jinam a Allen pokračoval ve svém vzestupu do vládního kabinetu.

7. Utopie Lazara Longa

048

Howard Tunney se narodil v arizonském Bowie a vedl zajímavý život. Byl kovbojem, nadělal jmění prodejem generátorů, a vedl vlastní chov krevet. Když se v roce 1990 blížil stáří, doslechl se o chemikálii zvané lidský růstový hormon (HGH), který se v té době používal hlavně k léčbě lidí trpících zakrslostí. Tunneye to zaujalo, obstaral si vlastní dodávku a začal si hormon píchat. Tvrdil, že se mu ihned zpevnily svaly, zlepšil zrak a znovu mu narostly vlasy. Tunney se znovu narodil a rozhodl se, že si dá nové jméno – Lazarus Long – podle postavy Roberta A. Heinleina, který s pomocí zmlazovací terapie žije přes dva tisíce let.

Vyzbrojen svým novým jménem založil Lazarus Long řetězec klinik propagujících vlastnosti HGH v boji proti stárnutí. (Experti popírají, že by jakékoliv takové vlastnosti existovaly a důrazně odrazují od používání HGH pro léčení stavů souvisejících se stárnutím.) Long si ale své jméno vybral z více důvodů. Heinleinova postava byl drsný individualista a skutečný Long nemohl vystát vládní zasahování do svých záležitostí. V roce 1998 představil svůj plán založit svůj vlastní městský stát na vrcholu mile pojmenovaného Misteriosa Bank, mělkého korálového útesu jižně od Kajmanských ostrovů. Město mělo být vystavěno na obří plošině postavené na betonových pilotech, která měla být dost velká na to, aby se na ni vešlo zdravotnické středisko o ploše 14 000 čtverečních metrů, kde měl kníže Lazarus Long nabízet tajemné léčení stárnutí zjevně neschválené americkými úřady.

Nový stát neměl mít žádné daně a jako mezinárodní daňové útočiště měl být „Kajmanštější než Kajmanské ostrovy“. Důležitá měla být i turistika, a ekonomika ostrova měla být tak silná, aby uživila zprvu 4 000 občanů se spoustou místa pro další růst. Hlavní překážkou byly peníze, na samotnou stavbu mělo být zapotřebí kolem 216 milionů dolarů, ale vybrat potřebné peníze měl pomoci založený trust. Bohužel, zrovna když se Bioshock mohl stát skutečností, SEC (americký burzovní a kapitálový dohled pozn. ed.) celý projekt zastavil kvůli ilegálnímu prodeji dluhopisů. Lazarus Long zemřel v roce 2012 ve věku 81 let.

6. Projekt Atlantis

058

Zdálo by se, že jeden pokus vyzvednout nový ráj z hlubin oceánu, cosi jako dílo dávných bohů, by mohl docela stačit, ale on ten nápad má mezi libertariány docela dlouhý rodokmen. O něco podobného jako Long se v devadesátých letech pokoušel vegasský milionář Eric Klein, zatímco vnuk Miltona Friedmama nedávno získal podporu zakladatel PayPalu Petera Thiela k vybudování „plovoucí Petriho misky“ libertariánských idejí.

Předchůdcem jich všech byl ale Projekt Atlantis Wernera Stiefela. Dědic německého mýdlařského podniku z Německa uprchl po vzestupu nacistů k moci a rodinné impérium znovu vybudoval v Saugerties ve státě New York. Vedlo se mu dobře, až jednou přišel k výtisku Atlasovy vzpoury a našel své poslání. Americká produktivní třída v knize prchá do izolovaného údolí, aby unikla parazitující vládě. Stiefel si byl vědom, že idea údolí je nerealistická, ale přesto si myslel, že libertariáni budou potřebovat nějaké místo, kam by se uchýlili, až se Spojených státy nakonec promění v nacistické Německo.

Jeho řešením byl třífázový Projekt Atlantis. Atlantis I. byl prostě motel nedaleko Stiefelovy továrny, který koupil, a kam pozval několik mladých libertariánů, aby tam bydleli, zatímco stavěli Atlantis II. obrovskou železobetonovou loď stavěnou v geodetické kouli. Loď kupodivu doplula až do Karibiku, kde se ihned potopila v hurikánu.

To už ale Stiefel tvrdě pracoval na Atlantis III., novém ostrově, kde měl vládní služby poskytovat soukromý podnik a kde neměly být žádné daně. První lokalitou projektu byl nějaký karibský korálový útes obvykle metr pod hladinou moře. Stiefelovým mužům se podařilo postavit několik mořských stěn, pak se ale objevilo haitské loďstvo a z útesu je vyhnalo pod pohrůžkou zbraní. Potřeštěný diktátor „Papa Doc“ Duvalier se zjevně doslechl, že v oblasti je v nějakém vraku poklad a chtěl vetřelce držet dál odsud.

Stiefel se pak obrátil ke starému dobrému Misteriosis Bank, kde jeho upravenou ropnou plošinu rychle zničil hurikán. Poseidonův trvalý hněv Steifela neodradil, koupil ostrov u břehů Belize, ale místní vláda se nad ním odmítla vzdát svrchovanosti a on jen posléze taky nabídl k prodeji. Stiefel nakonec zemřel, aniž by se dočkal naplnění svého snu, kdo ale ví, co přinese budoucnost?

5. Kult a Korsičan

068

Tanna, malý ostrov v jihopacifickém státu Vanautu je obvykle považován za izolovaný dokonce i na vanuatské poměry. Evropští misionáři přicestovali v 19. století a Francouzi a Britové se k ustavení společné politické správy dostali v roce 1906, Tanna ale většinou zůstávala nedotčena vnějším světem.

To se zcela změnilo za druhé světové války, kdy americké vojsko ostrov používalo jako základnu ve své válce s Japonskem. Z pohledu Tannauanů se zdálo, že Američané přináší takřka nepředstavitelné bohatství. To nakonec vedlo k rozvinutí cargo kultu Johna Fruma, jehož jméno se prý odvozovalo od pěšáka, který se představil jako „John, z Ameriky“.

Podle některých výkladů je John Frum považován za boha a kult se snaží dosáhnout jeho návratu. Zdá se, že Tannauané byli tehdy hlavně nazlobení, že Američané dosáhli takového bohatství bez toho, aby dělali cokoliv, co by se podobalo práci (posílání kusů papíru kolem dokola obyvatelé ostrova za práci nepovažovali). Dospěli k závěru, že Američané používají rituály, aby ošidili bohy a ti je nespravedlivě odměňovali. Ostrované doufali, že okopírováním rituálů nespravedlnost napraví. Členové kultu se proto natřeli na zeleno, aby imitovali uniformy, pochodovali s puškami vyřezanými ze dřeva a dokonce postavili i napodobeniny letišť, s liánami místo telefonních drátů. První ikonou kultu byl symbol Červeného kříže.

Kult v každém případě bujel, stal se ošklivým protivníkem ostrovních presbyteriánů, a na sklonku padesátých let se stal vůdčí protikoloniální silou.

Tu přichází Antoine Fornelli. Korsický mechanik, který sloužil ve francouzské armádě, se v roce 1967 přestěhoval na Vanuatu, na severním ostrově Efate koupil plantáž a zapojil se do snahy francouzských osadníků manipulovat tannaeské imigranty, aby je podporovali proti místním. Ten plán nevyšel, ale Fornelliho zjevně začali Tannauané fascinovat, a vymyslel si blouznivý plán, že se stane jejich panovníkem. V roce 1974 přicestoval na Tanna, oznámil nový politický systém založený na čtyřech světových stranách a prohlásil nezávislost ostrova a sebe jako krále. Měl nadšenou podporu kultu Johna Fruma, který chtěl nezávislost, ale rád ponechal cizinci risk spojený s jejím skutečným prohlášením.

Nová země nezačala zrovna dobře, jelikož britská policie rychle vnikla do její pevnosti a zabavila její arsenál—vlajku a starou mauserovku. Fornelli reagoval sepsáním neuvěřitelného dopisu královně Alžbětě a francouzskému presidentovi, ve kterém vyhrožoval, že Británii a Francii vyhlásí válku, pokud nedostane vlajku a pušku zpátky. Byl zatčen a deportován. Zabavené věci navráceny nebyly.

4. Katastrofa komorské kliky

078

V takové Africe je nejspíš pletichaření s převraty práce na celý život. Jen se zeptejte Bona Denarda, který vládu na Komorách svrhl při čtyřech různých příležitostech a když jej v roce 1995 zatkla francouzská vláda, plánoval další pokus o puč. Naproti tomu plukovník Hoare řečený Mad Mike se na Seychellách měl jen umrněné dva pokusy zmocnit se vlády. Co však Hoaremu scházelo ve vytrvalosti, vynahradil si kreativitou.

Jeho druhý pokus v roce 1981 byl nejprve plánován jako velkolepá invaze, brzy ho ale velmi zpomalil nedostatek peněz. Hoare později truchlivě podotkne, že pokusy o puč jsou „hrozně drahé“. Namísto toho bylo rozhodnuto, že malý tým pár tuctů mužů, většinou jihoafrických a rhodeských žoldnéřů, se tiše vetře do země a zahájí překvapivý útok na prezidentský palác.

A tak se stalo, že činovníci seychelského letiště zmateně přihlíželi, jak se z letadla vypotácelo 44 členů britského pijáckého klubu známého jako „Starodávný řád foukačů pěny“ s naditými pytli s výstrojí. Veselá skupina, všichni měli oblečená trička s napěněným půllitrem piva, vysvětlila, že na ostrov přijela na dovolenou a mezi místní chudé děti rozdat hračky, proto že mají ty plné pytle. Někteří z mužů s sebou měli bohužel banány, které jsou Seychelách považované za kontraband, a celník trval na důkladnější prohlídce. Pod hračkami pak našel zbraně.

Po chvíli ticha, která musela být jednou z nejtrapnějších v dějinách, se rozpoutala obrovská přestřelka, která trvala, dokud Hoare a jeho muži neunesli letadlo Air India a neodletěli zpět do Jižní Afriky, kde byla většina z nich pro únos zatčena a souzena, což byla trochu ironie, protože jihoafrická vláda od samého počátku puč podporovala

3. Jak CBS News málem provedla invazi na Haiti

088

Média se ve svém reportérském zápalu občas nechají trochu unést. Jen se optejte australského televizního štábu, který našel ztraceného batůžkáře, a pak mu nedali vodu ani neposkytli lékařskou péči dřív, než s ním natočili rozhovor. Ale CBS News zašla ještě trochu dál než většina ostatních, když souhlasila, že bude výměnou za vysílací práva z bojů financovat invazi na Haiti.

CBS se v roce 1966 dala dohromady s bývalým špionem Mitchellem WerBellem a kubánským exulantem napojeným na CIA Rolandem Masferrerem k naplánování invaze a zaplatila až 200 000 dolarů za zbraně, uniformy a loď. Masferrer a WerBell plánovali svrhnout zkorumpovanou haitskou vládu Jeana Clauda „Papa Doc“ Duvaliera, a pak zemi použít jako základnu k plnohodnotné invazi na Kubu. CBS výměnou získá exkluzivní záběry. K těm patřilo i mimořádně divné interview s Masferrerem, který měl na hlavě silonky, aby skryl svou totožnost.

CBS nakonec přestaly bavit odklady plánu (invaze je překvapivě těžké koordinovat), z projektu se stáhla, a když se o záměru posléze dozvěděla americká vláda, byla většina invazního vojska pozatýkána. Ale ani televize z toho nevyvázla bez poskvrnky. Jednomu žoldákovi, kterému vybuchla puška do tváře, musela, jako jeho faktický zaměstnavatel, zaplatit 15 000 dolarů odškodného za pracovní úraz.

2. Šílenec, který chtěl vládnout Borneu

Untitled-1

Možná není fér dělal si z Gerada MacBryana legraci, že se pokusil zmocnit Sarawaku, když vezmeme v potaz, že zemi vlastně založil podobně šílený dobrodruh. James Brooke byl v roce 1835 ničím nevynikající třicetiletý Brit s neúspěšnou kupeckou kariérou a chutí po dobrodružství. Když po svém otci zdědil 30 000 liber, použil je k nákupu silně ozbrojeného škuneru a vyplul hledat své štěstí na Borneo.

Po pár letech bojů s piráty se brunejský sultán rozhodl uznat Brookeho za vládce Sarawaku, a tak založil dynastii „bílých rádžů“, kteří svou obrovskou doménu spravovali s podporou zuřivých kmenů mořských Dajáků, lovců lebek. Království nakonec zdědil Jamesův pravnuk Vyner, ostýchavý sobecký alkoholik, kterého obvykle ovládala jeho okouzlující žena Sylvia. V roce 1920 dorazil Gerard Mac Bryan.

Po nějaké době začal mít Mac Bryan podivný vliv nad rádžou a jeho ženou. I když byl zjevně šílený – často trpěl halucinacemi, záchvaty paranoi a míval zvyk „docházet na večírky nahý v domnění, že je neviditelný“ – byl ustanovován do čím dál přednějších postů, až se nakonec stal rádžovým osobním sekretářem a zabijákem (Je možné, že se jím neschopný rádža, znuděný koloniálním životem, prostě bavil.) Ale pro Mac Bryana to nebylo dost. Chtěl celou zemi.

Rádža neměl syna a Mac Bryan se brzy začal dvořit jeho mladým dcerám a otevřeně mluvit o tom, že se stane plnoprávným rádžou sám. Vyner toho měl nakonec dost a MacBryana vyhodil, načež ten oznámil konverzi k islámu a vykonal pouť do Mekky, kde tvrdil (nejspíš lživě), že se spřátelil se saudským králem. Celá hadži byla součástí blouznivého plánu stát se muslimským panovníkem Dálného Východu. Za druhé světové války ho věznili Britové, kteří ho podezírali, že se pokusí stát vládcem japonského loutkového státu. Po válce se stal poradcem brunejského sultána a po jeho smrti se pokusil na trůn dosadit jeho dceru – sám by přitom samozřejmě byl regentem.

Všechny MacBryanovy plány předvídatelně žalostně selhaly. Zemřel v ústavu pro choromyslné v Anglii, kde trval na tom, že je zasnoubený s královninou sestrou, princeznou Margaret, a že se bude ženit.

1. Josiah Harlan – Princ z Ghoru

108

Josiah Harlan, narozený v pokojné kvakerské rodině v Pensylvánii, se v roce 1820 vypravil do Indie, kde dosáhl zaměstnání chirurga, aniž by ve skutečnosti vystudoval medicínu. Ale Harlan měl větší sny. Chtěl být králem.

V roce 1827 našel svou první šanci, když se spřátelil s afghánským šáhem v exilu a nabídl se, že povede žoldnéřské vojsko, aby pro něj vyzískal jeho království zpět. Dostal se dokonce i do Kábulu, kde mu nic netušící uchvatitel Dost Mohamed Chán poskytl audienci. Harlan dospěl k závěru, že vojska Dost Mohameda jsou příliš silné a vydal se do Pandžábu, kde z něj maháradža Randži Singh udělal guvernéra Gujrátu.

Když Singh odhalil jeho tajné padělání měny, Harlan se spěšně stáhl zpět do Afghánistánu, kde od Dost Mohameda získal svolení vést tažení proti tádžickým obchodníkům s otroky. Harlanovo dobře vyzbrojené vojsko otrokáře snadno porazilo a udělalo dojem na místní kmeny Hazara, které svolily, že z něj udělají prince z Ghoru. Kvaker z Pensylvánie tak nyní byl autentickým východním vládcem.

Všecko jako obyčejně pokazili Britové, kteří vpadli do Afghánistánu a obsadili Kábul. Harlan byl vytlačen, vrátil se do Ameriky, kde se stal menší celebritou a pomáhal založit Americký velbloudí sbor. Nakonec se stal lékařem v San Francisku. Pořád neměl žádné medicínské vzdělání, nikoho ale zjevně ani nepadlo pochybovat o princi z Ghoru.

Alex Hanton, překlad Martin Moštěk